Mrazivé letní noci

9

Když na svém sedadle objevila Kara láhev limonády, autobus s dětmi už zmizel za první zatáčkou a Colin se zrovna vracel z prodejny s balíčkem nachos.

„Tady máš, dej si," podal jí balíček přes okénko.

Mlčela a sledovala ho, jak obchází kapotu a usedá na místo řidiče. Jen trochu zpozorněl, když vedle nich zastavil minivan a začala z něj skákat hlučná omladina v univerzitních mikinách Montrealu. Bylo na čase zmizet.

„Co má tohle znamenat?" zeptala se Kara a sklopila pohled ke svému klínu s nachos a limonádou.

„Nechceš k tomu omáčku?"

„Coline."

„Máš přece pořád ráda nachos, ne?"

Kara cítila, jak celá rudne. Neviděli se spolu dlouhá léta, ale přesto ji znal nejlíp na světě. „S holkama to teda umíš," utrousila. „Děkuju."

Pohlédli na sebe a Kara si na malý moment dokázala představit, že je nesvedla dohromady náhoda a nutnost, a že o tenhle výlet oba stáli. Jen ona a ten nejmilejší kluk na světě. Spolu. Na výletě. V břiše jí při té představě zašimralo a její tváře znovu zčervenaly. Bylo jí trapně už jen z toho, že si na něco takového dovolila pomyslet, zatímco seděl vedle ní. Byli jen staří přátelé a Colin jí koupil všechny ty věci prostě proto, že byl zlatíčko.

„Červenáš se," poznamenal a usmál se na ni.

„Jo," vyhrkla. „Díky."

Colin mlčky přikývl a strčil klíček do zapalování. Volnou rukou sebral z palubovky svoji kšiltovku a narazil si ji na hlavu. Hokejisté milovali kšiltovky. Používali je místo hřebene a byl to jejich způsob boje proti rozcuchaným vlasům. Kara nikdy neřekla nahlas, že jí to připadalo děsně cool.

Colin nastartoval a motor zaškytal. Obočí pod kšiltovkou se zvlnilo. Nastartoval znovu a pod kapotou to tentokrát zasténalo. „Sakra," zamumlal a zkusil to potřetí. Nic se nezměnilo.

Kara chtěla začít panikařit, ale když pohlédla na Colina, nevypadal nijak zděšeně, jen otráveně. „To nic, to bude zase cívka," řekl jen. „Když sáhneš pod svoje sedadlo, Peter by tam měl mít takovou speciální paličku..."

Kara poslechla a vylovila z těch míst asi dvacet centimetrů dlouhé dřívko. „Peter...palička," nechápala. „Myslíš Petera jako tam toho Petera?"

„Kapitána Toronta? Jo," odtušil Colin.

Nadšeně vypískla a zamáchala paličkou ve vzduchu. „Panebože! Držím něco, co měl v ruce Peter Grabcich! Tohle je jeho auto?"

Colin shledal její nadšení zábavným a nadzvedl koutek v lehkém úšklebku. „Chtěl ho prodat, ale nakonec mi ho půjčil k vyzkoušení. Prý abych poznal dobré auto, než si budu kupovat vlastní, ale zatím teda žádná výhra. K autům se chová hrozně. Už když mi ho předával a poučoval mě o všech svých paličkách a které kontrolky mám ignorovat, neměl jsem dobrý pocit. Tohle auto drží pohromadě pomocí vteřinového lepidla a izolačky. Pravé přední světlo musím po každém dešti přelepovat." Vzal si od ní paličku a vystoupil z auta. Kara mu byla hned v patách.

„Jak mu to mohlo projít?" ptala se, když otevíral kapotu. Skupinka montrealských studentů je zvědavě sledovala. Tři holky v úzkých legínách nápadně zmlkly, když se Colin vynořil z auta, a dva kluci, kteří mezitím tankovali, zase upřeli pohledy na bílý Yukon. To auto na ně působilo asi podobně jako na Cartera a Woodyho. Taky by si nejraději sáhli na pneumatiku.

„Je to kapitán," odpověděl Colin, zatímco otevíral kapotu. „V Torontu by mu prošla i vražda."

Pochopitelně.