Mrazivé letní noci

37

Colin uměl běhat nejrychleji z celého týmu Toronta, proto dohnal Karu Lareyovou ještě předtím, než se stačila ukrýt v chatce - to jinak mohlo dopadnout špatně. Nejspíš by probudila trenéra Lareyho, který měl lehké spaní asi jako voják v zákopu, akorát místo válečné zóny byl na hokejovém táboře a místo nepřátel a smrtících raket se bál dětí pobíhajících venku po večerce. Trenér Larey by taky řekl, že v tom nevidí rozdíl - místo granátu ho akorát později zabijí rodiče.

Kdyby trenér spatřil v Kařiných očích slzy, někdo by taky mohl přijít o život. Někdo jako Colin.

„Karo, počkej," vzal ji za loket, když ji konečně dohnal.

„Nech to být, Coline," odpověděla a v jejím hlase stále slyšel stopy po pláči.

„To teda ne. Mrzí mě, že jsem se do toho pletl. Choval jsem se jako idiot. Greg to vlastně odhadl docela skvěle, možná v tom mělo co dělat moje ego-"

„Nech toho," přerušila ho. „Už to děláš zase!"

Zmlkl a zůstal zmateně stát.

Kara si povzdechla. „Zase všechno bereš na sebe. Když někdo udělá špatnou přihrávku, zatímco ty sedíš na střídačce, tak to nemůže být tvoje chyba. Už to konečně pochop, prosím tě. Budeš pak šťastnější."

Dál mlčel.

Protočila oči. „Možná by to dopadlo daleko hůř, kdybys tam nebyl. Tak to nech plavat, jo?"

Mezi rty mu uniklo tiché uchechtnutí. „Děláš si srandu?"

„Ne, nedělám." V jejím hlase zaznívala panika. „Myslela jsem, že mi alkohol pomůže a byla to chyba. Nejsem zvyklá pít a teď jsem opilá a táta mě zabije a v tom jezeře to byl totální trapas. A taky bych strašně nerada, abys mě takhle viděl." Jako malou hloupou holku.

Přistoupil k ní blíž, vzal ji za rameno a odvedl dál od chatky jejího otce. Pokud začne mluvit ještě hlasitěji, mohla by ho probudit. A to by teprve zažili pořádnou rvačku.

„Co to plácáš, Karo?"

„Jsem opilá," přiznala. „Panebože, jsem opilá a dělám hlouposti. Říkám nesmysly."

„Nejsi opilá," opravil ji. Opravdu nebyla, tak přesnou ránu do Gregova obličeje by opilý člověk dát nedokázal.

„Jsem, Coline," stála si za svým. „A potřebuju být sama, než to bude ještě horší. Prosím tě nemluv na mě, jo? A promiň mi to předtím s tou přihrávkou a střídačkou a tím vším. To jsem říct nechtěla."

„Řekla jsi to dobře. A nejsi opilá, nemusíš panikařit."

Mlčela. Místo odpovědi si sedla do trávy a objala si kolena.

„To se mnou teď nemluvíš?"

„Nechci udělat další pitomost."

Sedl si vedle ní. Tak blízko, až se dotýkali rameny. Kara strnula.

„Nejsi opilá a neděláš žádné hlouposti."

„Už se na pláž nevrátím, nechci ani k Margot do hotelu a nepřemluvíš mě, tak se nemusíš namáhat, klidně jdi sám."

„A co když tam nechci jít?"

„Nemusíš tu být kvůli mě. Édith a Margot už na tebe určitě čekají."

„Nezačínej s tím, dobře víš, že je to blbost."

Kara schovala obličej mezi koleny a dlouze vydechla. Colin seděl a přemítal. Hlava mu pracovala na sto procent, ale nestačilo to. „Nechceš mi prostě říct, co se to dneska stalo? Přestává mi to dávat smysl."