Mrazivé letní noci

25

Ten den nevykročili z postele špatnou nohou jen malí hokejisté. Den blbec čekal i hrstku obyvatel jednoho malého, zapadlého městečka, vzdáleného od Jižního jezera asi čtyři hodiny cesty na sever. 

Bylo brzké ráno. Bledá mlha se ještě držela při zemi a proto musely všechny děti na parkovišti před zimním stadionem v Dahlu nosit reflexní odrazky. Za hodinu začínal trénink dorostu a náhodný kolemjdoucí to poznal podle toho, že se parkoviště plnilo rodinnými minivany, odkud vyskakovali ještě napůl ospalí rodiče a plně probuzené děti, které z kufrů tahaly hokejky a brusle.

Šlo o každodenní rutinu. Někteří rodiče sledovali své dítě, jak s batohem větším než ono samo a dvojicí hokejek dohopsalo až ke vchodu a jakmile se za ním zavřely dveře, uháněli na nejbližší benzínku pro kafe. Někteří doprovodili svého malého hokejistu až do šatny, tam mu pomohli s oblékáním a pak uháněli k nejbližšímu automatu pro kafe. Poté usedli na tribunu a sledovali trénink.

Když ještě k dorostu patřil Colin Kristensen, jeho matka pravidelně vozila krom svého syna a jeho obrovských tašek s vybavením ještě pět termosek s kávou. Pořídila si na to speciální skládací vozík, který vlastnila dodnes. Jen v něm nyní místo kafe vozila dýně a okurky ze svého nového skleníku.

Dnes se však na benzínku nechystal nikdo a u automatu se tvořila dlouhá fronta. A tam taky žena s diktafonem oslovila ženu v péřové zimní bundě.

„Takhle to tady probíhá každé ráno?" okomentovala dění reportérka.

„Ne," odpověděla žena. „Dneska by měl s dětmi trénovat i Colin. Jindy je nás tu mnohem méně. Odkud jste vy?"

„Z Toronta."

Žena kývla. „No jo."

„Chtěla bych s Kristensenem udělat rozhovor. Kolik tréninků dneska bude mít, nevíte?"

Žena pokrčila rameny. Fronta se pohnula a ona se konečně dostala před automat. Stiskla tlačítko a vhodila mince. Stroj začal hučet.

„Které kafe je odtud nejlepší?" zeptala se reportérka.

„Žádné," odpověděla žena.

„Tak proč ho pijete?"

„Protože tady nic jiného není. Leda pivo. A nebo rum nahoře na baru. Bohužel jsem autem."

Automat zapípal, žena si vzala svou kávu a zmizela. Reportérka si nechala připravit tu samou, zatímco se rozhlížela okolo. Ostatní rodiče ji bedlivě sledovali. V Dahlu lidi poznali, že nejste odtud. Ale to nevadilo. Pokud tady utratíte peníze nebo jste z hokejové branže, pak jste vítán. A reportérka splnila obojí. Ubytovala se ve zdejším (jediném) penzionu, do automatu na kafe hodila pár kováků a na diktafonu jí zářilo logo Hockey Magazine.

Většina rodičů si kávu rovnou přelila do vlastního hrnku nebo držela plastový kelímek přes hokejové rukavice svých ratolestí. Reportérka ten podivný zvyk docenila v momentě, kdy do dlaní vzala vařící kelímek a málem ho vzápětí upustila na zem.

Její bolestivé syknutí neuniklo pozornosti ostatních rodičů. Přistoupil k ní muž s kšiltovkou HC Dahl a nabídl jí hokejovou rukavici.

„Děkuju," řekla reportérka a rukavici přijala.

Muž pokrčil rameny.

Když pak reportérka vystoupala na tribunu, vyhledala ženu v péřové bundě a přisedla si k ní. „Můžu?" zeptala se.

Žena přikývla. Prohlédla si její rukavici a ušklíbla se. „To je rukavice mého syna," řekla jakoby mimochodem.

Reportérka překvapeně zamrkala. Chtěla něco říct, ale nevěděla co. „Dostala jsem ji."