Mrazivé letní noci

16

Peter kráčel prázdnými chodbami dahlské střední školy za Karin a jejich kroky se rozléhaly v ozvěně. Celou cestu do kabinetu sledoval zarudlou kůži pod řemínky kabelky a přemýšlel, co tam ta ženská může tak vláčet. Napadlo ho jí nabídnout pomoc, ale pak se rozpomněl na to, jak na něj div nevycenila zuby, když chtěl dát kabelku do kufru. Raději mlčel a přemýšlel pro změnu nad tím, kdy se jeho návštěva Colina zvrtla v rodinnou terapii s ním jako utěšovatelem v hlavní roli.

Bolela ho hlava a nechápal, jak mohla tak užvaněná rodina vychovat Colina Kristensena, který slovy šetřil, kde se dalo. Jeho matka byla přesně ten typ člověka, který neřekne jen to, co neví. Pan Kristensen zase, alespoň co se hokeje týkalo, disponoval nekonečnou zásobou témat. A Karin mlčela jen do té doby, dokud do ní někdo nedloubl prstem. A když dloubl jednou, byla k nezastavení.

Totálně. Šílené.

Někdy ve chvíli, kdy ho včera kopla do nohy, se rozhodl, že tuhle holku mít rád nebude. Zakomplexovaná kráva, přesně to si o ní myslel. Minimálně dokud se paní Kristensenová nenapila vína a nezačalo se to z ní všechno sypat jako z automatu na popcorn. A když skončila, necítil už zlost, bylo mu z toho všeho jen děsně na nic.

Když došli do kabinetu, Karin mu ukázala na malou pohovku pod okny. Beze slov se tam usadil a rozhlédl se. Všude panoval děsný nepořádek, stohy papírů a knížek se povalovaly na poličkách, na pracovním stole nebo na okenních parapetech. Bylo to něco úplně jiného než u Colina. Ten měl svoje věci vždy na správném místě.

Hokejisté si kupovali prostorná auta, aby tam dokázali nacpat veškeré svoje vybavení. Brusle, čepele, hokejky, chrániče, helmy, sportovní oblečení, tenisky. A to všechno krát dva. Pro jistotu. Peter ve svém autě dokonce převážel malou brusku na čepele a chladící box s pivem. Tohle všechno mělo v kufru a na zadních sedadlech přesně ten samý řád jako Karininy papíry - jedna velká hromada. Její bratr byl naopak tím ohroženým druhem člověka, který mohl ve svém autě kohokoliv svézt, aniž by musel říkat obvyklé: „Toho bordelu si nevšímej."

Karin položila kabelku na svůj pracovní stůl až to zadunělo a Peterova fantazie se znovu rozběhla na plné obrátky. To tam má snad plynovou bombu nebo co?

„Toho bordelu si nevšímej," řekla.

Odvrátil tvář, aby neviděla jeho potutelný úsměv.

Karin nechala kabelku kabelkou a sedla si naproti do křesla. „Dospělácká hodina začala. Tak prosím."

Povzdechl si. Tenhle rozhovor si v hlavě přehrával celou noc, ale když k němu teď došlo, nějak ztratil řeč. Ve světle nového dne viděl Karin Weberovou jinak. Peter nebyl z nejchytřejších a veškerá divadelní představení, na kterých byl, a že jich nebylo mnoho, mu pokaždé museli dovysvětlit potom. Neměl ten dar číst mezi řádky a odhadovat, co se člověku honí hlavou, když se chová tak, jak se chová. V hokeji to bylo mnohem jednodušší. Kam hráč střelí puk mu vždy prozradila sestava týmu. Podle toho, jak se soupeř formoval, dokázal spolehlivě vyhodnotit, co se bude dít dál.

Ale tady? Včera se ocitl přímo na jevišti s Karin v hlavní roli. A když představení skončilo, musel si nechat věci dovysvětlit od její matky. Jako obvykle.
Když mu nabídli post kapitána týmu, neřekli, že bude muset zvládat i tyhle situace.

„Tvoje rodiče to docela dost rozhodilo," začal.

„Co přesně myslíš?"

„To, že Colin odjel, aniž by komukoliv řekl."

Karin si odfrkla. „Řekl to mně. A je mu devatenáct, proboha! Může si dělat, co chce."

„Já vím, ale doteď nic takového neudělal. Alespoň, co jsem tak pochopil."