Mrazivé letní noci

5

Celá rodina se v domě s popisným číslem šestnáct sešla až k večeři. Pan a paní Kristensenovi i přes synovu hvězdnou kariéru stále vedli obyčejný život pracujících lidí a měsíční výplatu zkrátka potřebovali. Z práce se vraceli vždy ve čtyři odpoledne. Změnilo se nyní akorát to, že po ní neběželi do druhé práce, kterou si po několik let udržovali, aby dokázali vyžít jako domácnost, která vychovává profesionálního hokejistu. Obrovský posun v rodinném rozpočtu nastal po Colinově draftu, kdy začal být za své hraní placený a veškeré finance nešly z peněženky rodičů. „Hokej je drahá sranda," prohlásil kdysi Aaron Kristensen, „zatraceně drahá sranda, když vám kluk hraje na jihu a k tomu tam chodí do školy. Za ty prachy bych si mohl koupit novej dům se zahradou. Možná tři."

Nešlo však jen o Colinovy rodiče. Karin si při studiu musela přivydělávat po brigádách a ani přes léto nebývala moc vidět, protože ten čas většinou trávila honbou za penězi v turistických destinacích jako servírka nebo pokojská. To všechno proto, aby mohla dál platit školu, na kterou rodičům už prakticky nezbývaly žádné peníze. Nikdy ji však ani slovem nenapadlo zpochybnit Colinovu sportovní kariéru. Hokej sice nenáviděla, ale svého brášku zbožňovala a pevně věřila v to, že všechny ty peníze mají smysl. Když pak Colin nastoupil do NHL, místo zadostiučinění, že to zvládl on i oni, pocítila jakousi podivnou prázdnotu. Myslela, že jakmile to dokáže, nastane nějaký zlom. Ale stal se přesný opak. Vlastně se nestalo vůbec nic. Colina akorát častěji vídala v televizi, ale narozdíl od rodičů ji nikdy nikdo nezastavil na ulici a nepogratuloval k úspěchu. Skončila školi a Kristensenovi měli najednou nějak moc peněz. A tak si začali konečně kupovat i něco pro sebe. Aaron Kristensen začal sponzorovat HC Dahl a jeho žena si pořídila skleník.

Někdo by řekl, že měl Colin štěstí na rodiče i sestru. To rozhodně měl. Avšak rodiče i sestra měli také štěstí na Colina. Ne každý by dokázal unést tíhu jejich obětí a přetransformovat je v triumf. Ačkoliv se to nezdálo, právě holý fakt, že se kvůli němu vzdali téměř všeho, ho v jeho úzkostných stavech dál podporoval. Nesměl je zklamat a to za žádnou cenu. Jenže co znamenalo uspět pro něj a co pro jeho rodinu? Podle Karin Colin uspěl, když podepsal smlouvu s Torontem. Podle paní Kristensenové uspěl tím, že se jednou objevil v televizi. Podle pana Kristensena zase uspěl v momentě, kdy se do bruslařské školičky v Dahlu začaly trousit děti s dresem Toronta a šestnáctkou na zádech.

Colinovi naopak přišlo, že ještě neuspěl ani zdaleka.

Když se tedy po letech všichni čtyři sešli v Dahlu u večeře, paní Kristensenová nepřestávala blábolit o tom, jak se všichni v její práci – pracovala v místní prodejně ryb – těší, až Colina uvidí. Přinesla dokonce několik dresů a hokejek k podepsání „...no není to báječné?" Pan Kristensen mlčel a obdivoval manželku, jak může tak okatě předstírat, že se s Colinem nic neděje. Karin si svého bratra prohlížela a obdivovala zase jeho, jak dokáže předstírat to samé, co jeho matka.

„To je milé, mami," usmíval se. „Rozhodně se někdy zastavím. Jen bych teď rád využil stadion, než rozpustí led."

„Mohl by ses někdy ukázat i v bruslařské školičce. Děti by byly nadšené."

„Později třeba jo."

Jenže pak si vložil do úst kousek kuřecího s rýží a jeho čelist se podivně napjala. Karin si pro sebe odfrkla. Ona i otec tu jejich šarádu prokoukli, tak pro koho ji potom hráli? Colin si nikdy nedovolil rodičům odporovat právě kvůli všemu tomu úsilí, které jeho kariéře obětovali, a tak jeho zdvořilé a souhlasné reakce na vše, co se po něm chce, Karin nijak nepřekvapovaly. Co se týkalo myšlenkových pochodů své matky, tam si nemohla být jistá ničím.