Zloději snů II.

1. Chybíš mi

Jaro se začínalo pomalu klanět blíže k létu a dny začínali být teplejší a mnohem delší. Sirius v zimě oslavila 19 narozeniny a teď docela dost času trávila s jednou zlodějskou dívkou jménem Eliana. Bylo jí 18, měla dlouhé černé vlasy a ke zlodějům se přidala teprve minul podzim takže byla ještě dost nezkušená. Neuměla se plížit, bojovat, krást a vlastně ani moc neuměla šplhat. Sirius jí pomáhala se to naučit a udržet krok s ostatními zloději, kteří byli o něco lepší než ona.

 Sirius jí zrovna učila utíkat vojenským cvičeným psům. Černovláska se vyhýbala stromům, kořenům, přeskakovala malé potůčky řeky a za ní běžel Grimm. Vztekle vrčel a štěkal. Možná by mu utekla přeskočením přes řeku kdyby se dívala pod nohy a nezakopla. Grimm přeskočil stejně jako ona a velkou černou tlamu jí zaryl do prsou.

,,Stále děláš tu samou chybu," promluvila k ní neutrálně Sirius sedící na koni. Grimm z dívky slezl a setřásl ze sebe prach a kapičky vody, které mu v černém kožichu utkvěly. ,,Říkala jsem ti, že jestli chceš psovi utéct máš využít okolí," pronesla a zahleděla se na vlka.

,,Utéct psovi nebo vlkovi je rozdíl," zabručela ,,navíc nejsem zlodějka od narození jako ty," namítla Eliana.

Sirius se rozesmála. ,,Taky jsem seto musela naučit a nikdo si mě nebral stranou, aby mě to doučil," odbila jí a natáhla si rukavice výš, aby jí nespadli. Její prsty sklouzli k zápěstí a ona nahmatala rudý šátek, který skoro nikdy nesundávala. Zadívala se na něj a vzpomněla si na Rhysandema.

Eliana si všimla jak se její učitelka se tváří a proto se zeptala: ,,Kdo ti to dal?"

Sirius měla pocit jakoby jí srdce sevřela železná pěst. ,,Dal mi to někdo kdo je velmi daleko odtud. Dnes končíme," oznámila jí a zaryla paty do koňských slabin. Kůň se rozešel a Grimm je následoval. Eliana se rozhodla vrátit se do pevnosti.

Sirius seskočila z koně u útesu kde se před rokem tím posledním gestem loučila s Rhysem. Její nově objevená schopnost ovládání světla, která se projevila na její narozeniny už jí nedělala takovou radost a ani jí teď nemohla úmyslně vyvolat, protože v duši i srdci cítila prázdno. Posadila se na útes a zahleděla se na obzor kde jakoby znovu viděla tu královskou loď. Znovu se jí myšlenky zatoulali k Rhysovi, takové myšlenky jí trápili už od té doby co odjel. Nikomu o tom neřekla, protože neměla zájem se o tom s někým bavit, ale stejně si byla jistá že to někdo poznal. Samozřejmě, že si toho všiml Lucian, Daris, Kallias i Haylern a velmi často přemýšleli o tom jak jí mají pomoct.

Na útesu zůstala sedět jen se svými myšlenkami hluboko do noci a až potom se vrátila domů a to už skoro svítalo. Ve svém pokoji si lehla do postele a dívala se do stropu. Když už se jí to konečně povedlo zdál se jí příšerný sen. Rhys se jí vysmíval protože se kvůli němu trápila a řekl jí, že na ní zapomněl hned jak se vrátil na Půlnoční dvůr. Dívku ten sen probudil a lil z ní pot. Zbytek noci už neusnula a proto jen tak ležela na matraci a dívala se do stropu dokud se sluneční paprsky nedotkli parapetu, až potom vstala a vydala se zase ven.

,,Dobré ráno Sirius," pozdravil jí vesele Lucian, který posledních pár týdnů spával mimo doupě. Zřejmě se dobře vyspal, protože se mu oči jen samou radostí zářily.

,,Ahoj Luciane," pozdravila ho a narovnávala si kapuci ,,dneska jen záříš, copak si dělal?" Zeptala se a pokoušela se zakecat, že zase dneska nemá svůj den.

,,Jen jsem se po dlouhé době zase dobře vyspal," protáhl se. ,,A co ty? Ozval se ti už Rhys?" Zlodějka zbledla. Lišák poznal, že zabodl rozžhavenou čepel do živého. ,,Omlouvám se..."

,,Ale to nic," předstírala nenucený úsměv ,,uvidíme se potom, ano?" Nečekala na odpověď a odešla do zahrady. Lucianovi konečně došli nervy a začal proto jednat. Vyrazil rovnou za Haylernem, který kvůli tomu odložil i mimořádně důležitý dopis králi.