Zloději snů II.

13. Vzpomínky

Rhysandem podle všeho své sliby plnil, protože ta procházka byla mnohem lepší než ve dne. Hvězdy a měsíc zářili tak blízko a Sirius by se na ně dokázala dívat hodiny. Vždy měla pocit jakoby jí k sobě táhli, jakoby jí táhli domů, ale teď byli překvapivě poklidné. Jediný kdo jí občas zatahal za poutu byl Rhys, který jí rád dráždil. Udělal to už asi po osmapadesáté když mu konečně Sirius začala věnovat pozornost.

,,Jestli se mnou chceš mluvit tak klidně mluv," nabídla a znovu zaklonila hlavu, aby mohla zkoumat hvězdy nad svou hlavou.

Rhys se zasmál. ,,Neslyším nic ze tvé strany pouta a tak za něj občas zatáhnu, abych se ujistil že vnímáš," sevřel pevněji její ruku, ,,bude se mi po tobě stýskat až tu nebudu," zašeptal když se o něj opřela.

,,A co mám říkat já... I když bude příjemná změna se zase vrátit k životu zloděje." Rhys se pro sebe usmál, ale pak jeho tvář náhle zvážněla.

,,Až tady nebudu nechci, aby si se přibližovala k Hadovi a už vůbec aby si chodila do vězení byť jen na chvíli," pronesl vážným tónem. Než se na něj však stihla obořit promluvil znovu. ,,Není to příkaz, ale můj požadavek," dodal obratem. Sirius se sevřelo hrdlo. Stále jí v hlavě zněla Hadova slova: Nemiluje tě, není toho schopen...Chce ti velet! Rhys se na ní rychle podíval jakoby slyšel na co myslí což jí přimělo zkontrolovat štít, ale byl neporušený, temné spáry se jí nepokoušeli dostat do mysli.

,,Dobře," slíbila po dlouhé odmlce.

,,Proč vlastně nemáš ráda vězení? Když si byla ve sklepení cítil jsem tvůj strach a proto jsem pro tebe šel," jeho tón byl laskavý a zněl nevzrušeně jakoby věděl co mu odpoví.

Sirius křečovitě sevřela jeho ruku, ale pochybovala že si toho vůbec všiml. ,,Já nevím," přiznala popravdě, ,,nějaký střípek mé mysli vždy začne křičet o pomoc kdykoliv se do vězení dostanu, ale nepamatuji si, že bych tam někdy byla zavřená. Nevím co se to děje."

,,Ale tenkrát si za mnou v Měsíčním doupěti přišla," namítl okamžitě, ,,slyšel jsem co si myslíš. Bála ses, ale přesto si za mnou přišla," když se na něj Sirius podívala četla v jeho očích nevyřčenou otázku.

,,Nemohla jsem tě tam nechat samotného." Rhys se zastavil a otočil jí k sobě.

,,Zachránila si mi život a za to ti navždy budu vděčný," lehce sklonil hlavu. Sirius se na něj dívala když v tom se najednou jakoby dívala na sebe z dálky. Její mysl se ocitla na mostě zahaleném temnotou na jehož konci byla obrovská černá hradba. Viděl jak se most ještě více zahalil do temnoty a ocitla se zpět. Nedívala se na hradbu, ale Rhysovi do překvapených modrých očí. ,,Jak si to..." slova se mu zadrhla v hrdle když se je pokusil vyslovit nahlas.

,,Další vize," podívala se stranou trochu provinile.

Rhys jí však zvedl bradu a přiměl jí se mu znova podívat do očí. ,,Ne, dostala ses mi do hlavy," vysvětlil jí pomalu. Sirius nerozuměla co tím chtěl říct nebo naznačit. ,,Nikdy jsem si nevšiml, že by se u tebe projevila schopnost Reasifa," řekl si spíše pro sebe než jí.

,,Reasifa?" Zopakovala po něm krkolomné slovo.

Rhys přikývl. ,,Reasif je označení pro telepata jako jsem já. To co jsi viděla- ten most a hradbu to byla moje mysl."

Sirius nervózně polkla. Jeho mysl byla zcela zahalená temnotou. ,,A ta temnota?"

,,Moje mysl je zahalena tmou stejně jako zbytek mého těla a díky tomu jí dokáži tak lehce ovládat. Kdyby ses dostala do hlavy Talovi či Casovi viděla bys to samé. Možná sis všimla, že Talir se rád zahaluje do stínů... Je to Temnotepec- dokáže komunikovat i vytvářet stíny ba dokonce v nich i mizet, proto je tak dobrý v získání informací," vysvětlil a pevně jí sevřel ramena.