Zloději snů II.

2. Půlnoční dvůr

Sirius, která byla povolaná za Haylernem chvíli potom co se potkala s Lucianem se loudavým krokem došourala k pracovně jejich vůdce. Byla si jistá, že půjde o další ale hned jak vešla ten pocit jí opustil. Haylern jako obvykle seděl za stolem a po jeho boku stáli Lucian, Kallias a Daris, kteří jí pozorovali s jiskřením v očích. Otevřenými dveřmi na balkón do pracovny proudilo sluneční světlo a barvilo Lucianovi vlasy do podzimních barev i když bylo skoro léto. Dívka zavřela dveře a přelétla je všechny podezíravým pohledem.

,,Stalo se něco?"

Haylern ukázal na místo naproti sobě. ,,Posaď se, prosím," mile se na ni usmál až jí přeběhl mráz po zádech, ale usadila se do koženého křesla naproti svému mistrovi. Postarší zloděj se narovnal v křesle a ruce spojil před sebou na stole. ,,Lucian mi řekl co tě už rok trápí," pohlédla na Luciana, který se na ní zazubil ,,a dostal nápad," pokračoval dál vůdce zlodějů. Sirius z toho neměla dobrý pocit. ,,Ty a on pojedete na Půlnoční dvůr, aby si se mohla opět setkat s kapitánem Temnotrnem," pronesl ta slova docela šťastně. Sirius se napřímila dost prudce na to, aby se její radost dala zakrýt. ,,Jsem si jistý, že by to dopadlo špatně kdybys nejela," podotkl ještě smutně.

Nevěřícně se podívala na oba své bratry a pak na Luciana, který k ní pomalu vykročil. ,,Neděláte si ze mne legraci, že ne?"

,,Vyrážíme zítra za úsvitu," odpověděl na její otázku a dívka mu skočila kolem krku. Všichni se pobaveně usmáli když jí Lucian objímal.

,,Děkuji ti Lišáku," zašeptala mu se sevřeným hrdlem.

,,Nemáš za co Jitřenko," slyšela ho zašeptat a pak jí pustil. Dívka okamžitě běžela do pokoje, aby si zabalila věci do brašny z hnědé kůže. Nasadila si i náhrdelník, který jí před rokem daroval Haylern jako památku na její nikdy neviděnou rodinu. Možná by se mohla porozhlédnout po nějakém gardistovi, kterému ten náhrdelník patřil. Ovšem jejím hlavním cílem bylo teď setkání s kapitánem Rhysandemem.

* * *

Cesta přes moře jim trvala týden a Sirius poslední noc skoro odpočítávala sekundy do dalšího rána. Lucian a Elian, kteří jí doprovázeli se nemohli dočkat až spatří pevninu. Lucian nesnášel lodě a Eliana zase toužila po dobrodružství, které jí Lucian na lodi nedopřával. Během cesty ho několikrát nařkla z toho, že by jí nejraději svázal a nechal v podpalubí a on jí dal za pravdu. Sirius se velmi často bavila když naslouchala jejich hádkám.

Konečně uviděli přístav. Sirius vyběhla na příď lodi a dech se jí zatajil. Před nimi bylo obrovské královské město s mnoha věžičkami a naprosto obrovským zámkem, který stál o něco výše než zbytek města. Zámek a zbytek města spojoval most z bílého mramoru. Sirius pohlédla na přístav. V přístavu kotvilo mnohem více lodí než u nich v Neazaru, protože Půlnoční dvůr byl obchodním centrem celého Nočního království. Sirius se však nemohla nabažit pohledem na zámek. Tu obrovskou, temnou a překrásnou budovu, která se tyčila k nebi jakoby se ho chtěla dotknout. Proč je mi to tak povědomé?

,,Překrásné, že?" Naklonil se k ní Lucian. Zlodějka okouzleně přikývla. ,,Počkej až ho uvidíš zblízka," ušklíbl se jako pravá liška a sledoval dění v přístavu. Měšťané, vojáci, děti, obchodní i námořníci se pohybovali kolem. Hned jak loď zakotvila Eliana vyskočila na molo a točila se kolem stánků, které v přístavu byli. Lucian jí popadl za paži, aby jí měl neustále pod dohledem a pak obě dívky vedl městem. Vypadalo to tam překrásně. Sirius litovala, že má pouze jeden pár očí. Nestíhala si prohlédnout vše co bylo kolem, protože Lucian je vedl přes obrovské náměstí kde uprostřed stála velká socha jakýchsi dvou mužů z tmavého mramoru. Ten vepředu měl v levé i pravé ruce dvě hvězdy ze stříbra a nad hlavou měl couvající srpek měsíce, také ze stříbra. Sirius si jí nestihla ani prohlédnout pořádně, protože Lišák je táhl pořád dál po mramorových dlaždicích a vyhýbal se přitom kolemjdoucím. Eliana se mu již několikrát snažila ze sevření vytrhnout, aby mohla obdivovat obchody, ale nepustil jí. Sirius poslušně šla vedle něj, protože jediné co teď chtěla obdivovat byli Rhyovi oči. Prošli ještě přes jedno malé náměstíčko s fontánou kde byl velký bílý griffin, skrz úhledně upravené uličky a ocitli se před mostem. Mezi sochami, které stáli na zábradlí byli rozestavění vojáci v krvavě rudých barvách a stříbrných přilbách a zlodějské trojice si ani nevšimli. Přešli přes most, pod stříbrnou bránou, která byla otevřená dokořán a vydali se mírným kopcem k zámku. Kolem cesty byli rozkvetlé květiny především v bílé či tmavé barvě a stromy na jejíchž větvích byli ještě nerozkvetlá poupata. Divné, pomyslela si Sirius, je už přeci začátek léta. Její pohled přeskočil na honosné a přesto nedobytně vyhlížející bráně, která vedla na nádvoří. U brány stáli vojáci v černých zbrojích-Královská garda. Lucian si to namířil rovnou do brány dokud se mu do cesty jeden z gardy nepostavil. Jeho vzhled jasně napovídal tomu, že už není úplně nejmladší. Vybledlé světlé vlasy měl zastřižené nakrátko a jeho přivřené oči měli šedý odstín.