Electric girl

Kapitola 1

„Suse, jsem přímo naproti tobě, opravdu bys měla zvážit návštěvu optika..."Zamračím se na Vika a mám chuť nakopat mu za jeho „skvělý" poznámky zadek, ale je moc daleko. Nevinně se na mě usměje z druhé strany tělocvičny stále připraven zachytit mojí pracně vytvořenou kouli, které se mu před chvílí, jako dneska pokaždé, svezla k nohám. Zase nedosáhla cíle, a to jeho vysmátého obličeje.

„Jsi lama." Říká, když si sedáme na lavičku dávajíc si pauzu. Dloubnu ho loktem do boku a povzdechnu si. Dneska rozhodně není můj den, jsem myšlenkami mimo a tělocvična je poslední místo, kde bych teď chtěla být.

„Půjde ti to, děláme pokroky."snaží se mě povzbudit, ale přitom se tak bolestně mračí... Vik ve lhaní nikdy nevynikal, ale snaha se cení. 

„Nejde ti to."oznámím mu na oko uraženě, ale bohužel si sama musím přiznat, že zlepšení nepřichází. 

"Ne zlato, to tobě to nejde."vyplázne na mě jazyk a já se rozesměju. Zbožňuju chvíke, kdy se chová jak malý škvrně.  

Zvednu ruce v poraženeckém gestu, ale na rtech mi pořád visí úsměv. 

"Víš na co jsem si dneska vzpomněla?"zeptám se, když odložím flašku s vodou na zem vedle lavičky a otřu si pot z čela. Vik zavrtí hlavou a očima mě pobídne k pokračování. Neovládnu se, a moment jen pozoruji jeho nádherné oči, přičemž se jako vždy zapomenu. Chudák kluk, musí si myslet, že jsem šílená, když tu sedím a se zbožným výrazem mu vejrám do očí... 

„Na to jak jsme se poznali."řeknu a radši se podívám jinam, protože vím, že se rozesměje. Miluju jeho úsměv, ale moje srdce by ho nemuselo rozdýchat. Stačí zvuk jeho smíchu a celé tělo mě brní... Na naše seznámení nikdy nezapomenu. 

"Myslíš Cola-incident?"zeptá se a z jeho hlasu je zjevné, že se usmívá. Neodolám a myšlenkami se zatoulám k nádhernému klučíkovi, kterého jsem zdálky a bezpečí houpačky dlouho pozorovala. Když ke mě přišel, moje dětské srdíčko bylo rozradostněné, že přilákalo pozornost toho, koho chtělo. Radost přešla v okamžiku, kdy mi na hlavu vylil kelímek s Coca Colou. 

"To si piš."zakřením se a podívám se na něj. Pozorujeme se a oba bloudíme ve vzpomínkách. 

"Nelíbila se mi ta barva."oznámí mi. 

"Hm?"zamumlám nechápavě.

"Tvoje vlasy. Byly moc... Zvláštní."s povzdechem zavrtím hlavou. 

"Červená a modrá patří k základním barvám! Vážně jsem si myslela, že teď jsi pablb kvůli senilitě, ale že jsi byl pako i jako prcek... To leccos vysvětluje."Vik se na mě vražedně podívá a já na nic nečekám, zvednu se a začnu utíkat. Smích zní celou tělocvičnou, když se honíme tam a zpátky. Není kam se schovat a vzhledem k tomu, že má Vik mnohem delší nohy než já, jen očekávám okamžik, kdy mě dohoní... Až se jeho ruce omotají kolem mého pasu a já budu mít zase jednou možnost ucítit jeho objetí, znovu zažít to bezpečí a známou jistotu, kterou ve mě vyvolává. Když se tak stane, nepřinese mi to uspokojení, ve které jsem dostala. Zabořím sice hlavu do Vikova hrudníku a nechám se kolíbat v jeho silných pažích, když popadá dech a zároveň se snaží přestat smát, ale mé srdce je sevřené a do očí se mi hrnou slzy. Tak moc mi chybí to co jsme bývali. Smích utichne a jediný zvuk který slyším, jsou naše stále zrychlené dechy. 

"Chtěl bych ven."řekne Vik. Překvapí mě jeho vážný hlas, proto pevně zavřu oči, odlepím se od jeho hrudníku a doufajíc, že nepozná v jakém stavu jsem, se mu podívám do očí. 

"Můžeme jít na zahradu, jestli chceš."nabídnu mu, protože už mám stejně dnešního tréninku plný kecky. 

"Tak to nemyslím."namítne Vik a pustí mě. Povzdechnu si, když ustoupí o 3 kroky dozadu a kecne si na zem. Napodobím ho a čekám, až mi to vysvětlí.