Electric girl

Kapitola 15

Po 15 minutách marných pokusů o uklidnění se, to konečně vzdávám. Ještě chvíli si pohrávám s nápadem, že okamžitě zavolám Nathanovi aby mi zaslal elektrickou kytaru s dlouhým kabelem, a postavím se pod Liamovo okno hrající mu „We wish you a merry Christmas“, ale potom se na to podívám z pohledu nezůčastněného pozorovatele, a dojde mi, že se chovám jak malý děcko. Natáhnu si černou teplákovou soupravu a rozzuřeně dupu po schodech až do sklepa, kde najdu boxovací rukavice a postavím se před boxovací pytel. S představou Liamova obličeje do něj začnu mlátit (no co, to že jsem si uvědomila, že se chovám hloupě, neznamená, že moje nasranost zmizela!).

„Prej maličká, pff…!“mumlám si pro sebe, zatímco hopsám kolem pytle. Přidám i kopy nohou, a po chvíli funím jak lokomotiva.

„Neznič ten pytel.“zasměje se Andrew z druhé strany místnosti. Přišel už před dobrou chvílí, ale doteď stál tiše, takže jsem neměla důvod si ho všímat.

„Neštvi, dobře?!“zavrčím na něj protivně. Podrbe se na zátylku a nevině se na mě usmívá.

„Nechceš ten pytel vyměnit za mě? Pojďme změřit síly, ale férově, zatím jsem to pokaždé nečekal.“navrhuje. Přestanu ničit pytel a pořádně se na něj podívám. Má na sobě stejně černou teplákovku jako já. Vlasy má mokré, možná na rozdíl ode mě tu vířivku stihnul. Vypadá dost žhavě, to musím uznat.

„Dojdu pro Vika, aby nám udělal svědka, pokud vyhraješ, zítra ti udělám snídani do postele, pokud prohraješ, půjdeš se mnou na rande.“pokračuje. Našpulím rty a zapřemýšlím se. Jsem si naprosto jistá, že vyhraju, a i kdyby ne, jít s Andrewem na rande by nebyla taková tragédie jako třeba jít se válet do odpadků (yep, přesně takovouhle sázku jsem jednou s Vikem prohrála, nebylo to nic příjemnýho).

„Fajn, ale tu snídani chci 2 dny. A bude tam čerstvě vymačkaná šťáva z pomerančů!“smlouvám. Andrew se zasměje a pokrčí rameny.

„Proč ne? Stejně vyhraju.“no jasně, sni dál. Andrew odběhne pro Vika a já si zatím sundám rukavice a prokřupu ztuhlé prsty. Postavím se do vzdálené části tělocvičny.

„Nechci, abyste si ublížili, nebo nám zničili barák.“mrmlá Vik, zatímco oba schází po schodech. Protočím nad tím oči.

„Uber páru, brácho, jenom jí trošku přistřihnu hřebínek, nikomu se nic vážnýho nestane.“hah, on si o sobě vážně dost myslí. Jeden koutek úst se mi neovladatelně zvedne, Andrew se mi zamlouvá.

„Můžeme?“zeptám se, když už Vik dřepí bezpečně na lavičce. Andrew kývne a vystřelí po mě kouli. Uchechtnu se a elegantně ukročím stranou dřív, než mě stihne zasáhnout. Nechám ho mě bombardovat dobrých pár minut, dokud nezpozoruju jeho vyčerpání. Jeho poslední kouli chytím, a vrhnu jí po něm zpátky. Nečeká to a koule ho trefí do prsou. Potěšeně se usměju. Pohledem vyhledám zásuvku, a ještě dokud je Andrew na zemi, přitáhnu její energii k sobě. Bledě modrý jiskřící proud mi vtéká do ruky, ale o dobití nestojím, jsem stále naprosto svěží. Zvednu obě dlaně před sebe a přesunu proud na Andrewa. Přitiskne ho to ke zdi dobrý metr nad zemí a bolestivá sílá mu pulzuje přímo do prsou. Andrew bolestně mhouří oči. Chci přidat na síle, když zaslechnu zvonek. Okamžitě Andrewa pouštím na podlahu, modrý proud mizí. Vik se rozeběhne k Andrewovi a opatrně ho zvedne na nohy.

„Doufám, že tě nikdy nenaštvu.“sýpe Andrew. Usměju se, ale to už jsem na cestě ke vstupním dveřím. Jsem dobitá a potěšená z vítězství, že si nejsem jistá, jestli Liamovi neublížím, pokud bude mít nejapný poznámky. Překvapeně zamrkám, když před sebou spatřím drobnou holku v mém věku stojící vedle podobně vypadajícího kluka. Oba mají hnědé vlasy, černé oči, a červený melír. On má v očích roztomilý lesk, ona má veselý úsměv. Prosím, že to nejsou Liamovi příbuzní. Holka se na mě ještě víc usměje a odhalí tak řadu dokonalých zubů. Je krásná, má dokonalou postavu, i když je dost malá. Na sobě má křiklavě zelené žabky, žluté kraťasy a k tomu žlutý top bez ramínek. On má na sobě bledě modré kraťasy, tmavé tričko a tenisky. Žijí tu v sousedství jenom tak nadpozemsky krásný lidi? Zmateně mezi nima přeskakuju pohledem, dokud kluk nepromluví.

„Eh, ahoj, jsem Adrian a tohle je Alice.“zvednu obočí ještě o trošku výš, tohle mě má jako zajímat proč?

„Jo, hm, já jsem Susan?“Adrian se zasměje a Alice ho plácne po ruce.

„Přišli jsme se ti omluvit za Liama, sice by byla naprostá blbost říkat, že se takhle brácha normálně nechová, nebo že se to nebude opakovat, ale víme, že tohle bylo už moc. Přinesli jsme vám uvítací košík na usmířenou!“Alice i s košíkem se přese mě prodere dovnitř domu a já stále zmateně zírám na Adriana.

„Kam to můžu položit?“zavolá Alice z až moc velké dálky. Uvažuju nad tím, jestli běžet dřív za Alicí, nebo si lámat hlavu s tím, co dělat s Adrianem, který pořád rozpačitě přešlapuje na zápraží, když uslyším Vikův zděšený výkřik. Hups. Zaplaším děsivé scénáře, které většinou obsahují jiskřícího Andrewa a mrtvou Alici a hodím zděšený pohled na Adriana.

„Promiň, ona taková prostě je.“pokrčí jenom rameny. Zasyčím a chci se otočit, ale přijde mi hrozně neslušný prostě ho tam nechat. Se zoufalstvím si povzdychnu.

„Asi pojď dál.“ustoupím mu, aby mohl projít, ale on pořád stojí na stejném místě.

„Nebude ti to moc vadit?“zeptá se okusujíc si spodní ret. Trošku pozdě ptát se, vzhledem k tomu, že tvoje sestra je možná mrtvá na podlaze naší kuchyně, ale bod za snahu.

„Nope, prostě pojď jo? Možná budeme muset dávat první pomoc bráchovi, moh by mít infarkt.“nebo budeme bezúčelně oživovat tvojí sestru.

„Dobře, jdi první.“pokývne mi. Gentleman? Na to nejsem zvyklá. Rychlou chůzí mířím do kuchyně, odkud si myslím, že jsem před chvílí slyšela Vikův hlas. Zarazím se ve dveřích a prudce vydechnu, když vidím, že nikdo se neválí na podlaze. Potom ale zvednu obočí, když si uvědomím napjaté ticho v místnosti.

„Co se tu stalo?“zeptá se Adrian. Stojí za mými zády, a nevím proč, ale vadí mi to. Přesunu se na stranu, abych ho měla na očích.

„Suse, kdo to sakra je?“zeptá se zmateně Andrew. Zní dost vyčerpaně, úplně cítím jeho touhu po dobytí. Nevině se usměj, ale když chci začít s představováním, předběhne mě Alice.