Electric girl

Kapitola 23

Polknu. Přitahuje mě 25 letej kluk. O-M-G.

"Něco špatně"ptá se zmateně Liam.

"Je ti pětadvacet, máš denně v posteli jinou, jsi nezaměstnanej a bydlíš s rodičema?"falešně se zasměju, ale i mě to zní dost přiškrceně.

"Mám práci."opraví mě taky se smíchem. "Jenom mám teď prázdniny. Začínám příští týden. A s rodičema prakticky nebydlim, jsou v Německu na dobu neurčitou. Mám na starost Alici s Adrianem. Proto jsem na tomhle debilním výletě."protočí očima a ušklíbne se. Zmůžu se jen na neurčité přitakání. Jdeme další půl hodinu až konečně dojdeme k barákům. Liam se zeptá, kde najdeme nejbližší hotel, jelikož se už stmívá. Kouknu na mobil, že bych napsala Vikovi, protože se mi naprosto vůbec nechce být sama s Liamem, ale mám vybitou baterku. 

"Hej Liame? Pujč mi mobil!"natáhnu ruku do níž mi ho s otázkou v očích vloží. Povzdychnu si, když zjistím, že nemá signál.

 "Kolik máš sebou peněz?"nerózně si začnu hryzat nehty potom co mu vrátím mobil. Nemám u sebe nic, peníze bral Vik. 

"Eh... Nic moc, bude to snad stačit na jednolůžák..."pokrčí neurčitě Liam rameny. Na jednolůžáku?! My dva?! Tohle je zlej sen, musím se každou chvíli probudit! Dojdeme k nechutnému motelu. Široko daleko nic, cedule s názvem se děsivě vyklá a vydává hrozivej zvuk. 

"Liame?"opatrně ho chytu za ruku načež se začne neskutečně smát .

"Srabe..."zakašle se smíchem. Uraženě se ho pustím, ale on si mě přitáhne k boku. 

"Bud to dobrý, je to jenom děsivej, nechutně špinavej barák ve kterým musíme přespat se všema těma pavoukama, hady a potkany..."šeptá mi do ucha děsivým hlasem. Plácnu ho do ramene. 

"To není vtipný! Co když mě tu někdo... znásilní!!"

"Zlato, toho bych se fakt nebál."mrkne na mě a vejde dovnitř. Ještě chvíli nejistě postávám na prahu, ale je děsivější být sama venku, než vevnitř s Liamem ne? 

"Dobrý den."zaskřehotá šedivej děděk chodící o holi. Nadskočím leknutím. Liam se potichu směje. Spražím ho pohledem, kde je ten necitelnej blbec co by si mě ani nevšim? Možná ho začínám postrádat. Liam domlouvá pokoj a já se zatím rozhlížim po recepci. Pokud se tomu tak dá říkat. Všude je vysoký nános prachu, a obrazy děsivejch lidí jsou nakřivo. Chlap podá klíče Liamovi a ten mě pošle napřed. Chci protestovat, ale to už je Liam hluboko ponořen v konverzaci s dědkem (je ode mě hnusný, že mu říkám dědek, ale dědeček je podle mě jako z pohádky a to tuten.. Spíš z hororu). Vystoupám po vrzajících schodech do druhého patra a hledám náš pokoj. Zastaví mě surové odhození na zeď. Vyjeknu a sesunu se na zem. Nade mnou se tyčí chlápek okolo 30. Motá se a je z něj cítit alkohol. Klekne si ke mě, hrubě mě chytí za bradu a přitiskne nechutné rty na mě. Jsem v šoku, nedokážu sebrat sílu abych mu něco udělala. Začne se mi sápat pod triko a já pořád pololežím na zemi naprosto strnulá. Proboha on mě tu znásilní! 

"Co to kurva ...?!"najednou je ten smradlavej chlap ode mě, Liam ho drží pod krkem přiraženého k protější stěně.

"Na ní už kurva nikdy nešahej!"dá mu pěstí. Chlap s z opilosti a ze síly Liamovy rány zhroutí na zem. Liam do něj ještě kopne a potom se otočí na mě. Celá se klepu, je mi na zvracení, a stydím se, že jsem nebyla schopná nic udělat. Po tvářích mi stékají slzy, a když se pokusím zvednout, okamžitě se skacím na zem.

"Eliz..."zašeptá Liam nežně. Natáhnu k němu ruce a omotám mu je kolem krku. Obejme mě a já mu vzlykám do ramene. 

"Je to v pořádku, jsem tady, všechno bude dobrý..."šeptá mi. Moje vzlyky ale neutichají. Chytně mě pod koleny a vezme mě do své náruče. Chci se mu vysmeknout, vím, jak hrozně těžká jsem, ale nedokážu to. Prostě mu jen dál visím v náruči, nasávám jeho vůni a máčím jeho tričko. Nevím přesně jak, ale ocitneme se v nechutném pokoji. Liam mě opatrně položí na postel a začne se zvedat. Konečně se proberu a začnu vehementně vrtět hlavou.

"Znovu mě neopouštěj! Prosím!"brečím a přijdu si odhalená bez jeho těla těsně u mého.Prohrábne si vlasy a nerozhodně se na mě podívá. 

"Prosím!"zakňučím a nový příval slz se mi začne lít z očí. Nedokážu to ovládat, jsem otřesená. okamžitě je u mě, obejme mě a drží. Pořád brečím, a když mi dojdou slzy jen tiše vzlykám. 

"Omlouvám se."zamumlám mu do trička poté, co se aspoň minimálně uklidním. Liam mě celou dobu jemně kolíbe a šeptá uklidňující slova. 

"Za co?"ptá se teď zmateně.

"Máš úplně mokrý tričko."zamrmlám. Pustí mě, a než začnu protestovat, začne si triko svlékat. Zakousnu se do rtu když si mě k sobě znovu přitiskne.