Electric girl

Kapitola 12

Nathan nás zavede k zaparkovanému mikrobusu černé barvy, oh, přijdu si jak agent 007. Vytáhne z kufru černý pytel (jak na odpadky) a podá ho Vikovi.

„Vaše oblečení, jděte někam za strom, pokud máte potřebu, hlavně ty Suse.“pochopím náznak výzvy v Nathanově hlase. Nechám si závěs spadnout z ramen a zářivě se na Nathana usměju.

„Není třeba.“zavrčím na něj. Nathan nadzvedne jedno obočí, nijak to neokomentuje a vleze do auta. Andrew hvízdne.

„Měl jsem dojem, žes byla předtim o trošku modřejší.“zamumlá překvapeně. Podívám se na sebe, všechny modřiny zmizely, díky bohu!

„To se ti něco zdálo, možná si byl v šoku z mýho těla.“zatočím se do kolečka a on znovu hvízdne.

„Nech mě šáhnout si!“zakňučí prosebně. Zasměju se a zavrtím hlavou. Andrew je sice drobet nesnesitelný, ale začínám ho mít ráda. Otočím se na Vika, abych si od něj vzala svoje hadry, ale nikde ho nevidím. Zmateně se otočím na Andrewa. Pokrčí rameny a ukáže ke stromům. Že by byl Vik stydlivka? Vždyť už ho stejně všichni v boxerkách viděli. Zavrtím pro sebe hlavou a s hvízdaním zamířím ke stromům. Připadám si svobodná, tady, mimo pevnost (i když teprve 6 metrů od ní). Vstoupím mezi stromy a rozhlídnu se po Vikovi, když mě dvě známé ruce chytí za boky a stáhnou k sobě. V druhé sekundě už jsem natisknutá zády ke stromu, mám teplé rty na svých, a teplé ruce na tvářích. Málem upadnu z toho, jak se mi do žil připlaví pocit štěstí. Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju a začnu Vikovi polibek oplácet. Zapletu mu ruce do vlasů, a zasténám, když se jeho jazyk dostane k mému. Klepou se mi kolena a vím, že to co děláme je extrémně špatný, ale nemůžu přestat. Ne teď, když jsem si vzpomněla, jak skvělý pocit je cítit Vikovo tělo na svém. Když mě jemně kousne do spodního rtu, vím, že jsem si podepsala jízdenku do pekla. Vlhkými polibky doputuje na místo za mým uchem, kde jsem extrémně citlivá. Unikne mi další zasténání.

„Musíme přestat.“zašeptá mi Vik do ucha a kousne mě do lalůčku. Znovu zasténám a Vik zavrčí.

„Ale je to tak hrozně skvělý.“ Jeho ruce se přesunou z mých tváří na mé boky, a přitisknou mě k němu ještě víc. Jeho rty znovu vyhledají moje, a já se nestarám o to, že mě kůra stromu řeže do zad. Dochází mi dech, ale neplánuju přestat. Unikne mi tedy frustrované zasyčení, když se Vik zadýchaně odtáhne. S egoistickým úsměvem se na mě podívá. Nakloní se a lehce mě políbí na tvář.

„Tohle už se nesmí opakovat, Suse.“jsem zmatená, tak proč to teda dělal? Jeho slova fungují jako studená sprcha na mé rozbouřené hormony. Najednou mi vadí jeho dotek, jak jsem mohla zapomenout na Annabel? Jsem strašná kamarádka.

„Máš pravdu, nesmí. Kde je ten pytel? Aha, tamhle.“nedokážu už se na něj podívat, bolest, kterou jsem utlačila do pozadí je zase zpět. Zvednu pytel ze země a prohrabu se věcma. Ani se nedívám, co beru, prostě to vezmu.

„Počkej Suse, asi mě blbě chá…“

„Není co chápat Viku, miluješ Ann, tohle byl úlet, mám to. Slibuju, že se to nebude opakovat, ani to nechci. Teď když dovolíš…“obejdu ho a rozběhnu se k autu. Mám slzy na krajíčku, proto se rychle obléknu (červené triko, bílou minisukni a džísku s černými lodičkami, na kterých se při prvním kroku skoro zabiju) a vlezu na sedačku vedle Andrewa. Vik tedy bude muset sedět s Nathanem, Chad se Zoe totiž zabrali zadní dvousedačku. Andrew se ke mně nakloní, přičemž ztuhnu, ale jeho blízkost není nepříjemná (bohužel, ani nijak zvlášť příjemná).

„Máš opuchlý rty zralý k ochutnání a červený tváře, seber se holka, jinak Vik nebude jedinej, kdo se na tebe dneska vrhne s tím jak extrémně rozkošně a nevině vypadáš.“zašeptá. Pro výstrahu mu dám ránu. Zasyčí a mne si postiženou ruku.