Electric girl

Kapitola 57

Liam 

Myslím, že jsem zakřičel, ale nic jsem neslyšel. V uších mi hučelo, a obraz se mi rozzostřoval. Zíral jsem na to, jak padá na zem, naprosto neschopen pohybu. Její křehké tělo se sesunulo jako domeček z karet. Nemohl jsem tomu uvěřit, dokud jsem nespatřil kašmírovou tekutinu vytékající z jejího těla. To můj mozek konečně nakoplo a já donutil své nohy k pohybu. Mé kroky byly vratké, párkrát jsem klopýtnul, a když jsem se k ní dostal, seděla už v kaluži krve. Nezajímal jsem se o to. Byla tak bledá, a klepala se. Sesunul jsem se k ní na zem a zabalil jí do svých paží ve snaze zahřát jí. Křičel jsem jí do ucha, ať mě nezkouší opustit, protože bez ní to tu nedokážu, ale neměl jsem pocit, že mě vnímá. Svou velkou dlaň jsem tiskl na malou ránku, která zbyla po kulce, a s beznadějí jsem sledoval, jak mezi mými prsty protýká její krev. Ujišťoval jsem sám sebe i ji, že to zvládne, i když jsem někde hluboko v podvědomí tušil, že krve už z ní vyteklo moc. Modlil jsem se ke všem svatým, aby mi ji nebrali, ale pravděpodobně mě neslyšeli. Intervaly jejích nádechů byly čím dál delší, a já už pod svou dlaní necítil její prudce bušící srdce, jako vždy, když jsem byl poblíž. Pomalu mi mizela, opouštěla své tělo, které jsem pevně svíral v náručí. Nemohl jsem jí pustit, veděl jsem, že když to udělám, odejde mi navždy. Radši jsem jednou rukou třel její paži, abych zahřál ten chlad, který jí najednou naplnil, a druhou stále tiskl na ranku, z níž už krev pomalu dotékala. V momentě jejího posledního nádechu, byla část mě vyrvaná a odešla s ní. Cítil jsem to... Cítil jsem svou duši, která se v půli přetrhla, aby jí mohla dělat společnost na té dlouhé cestě do nebe, protože jedině tam ona patří. Připadal jsem si prázdný, nenaplněný a osamělý. V ten okamžik, jsem si uvědomil, že můj život skončil. Není to život, když v něm není ona. Pořádně jsem zamrkal, abych se mohl rozhlédnout kolem po něčem dost ostrém. Chtěl jsem, aby ze mě vytekla všechna krev, aby mě opustila všechna síla a odnesla sebou i to utrpení, které mě teď pohlcovalo. Nechtěl jsem nic cítit. Z jedné popelnice čouhal kovový rošt s ostrou hranou, naprosto ideální pro mé plány. Eliz jsem k sobě stále tiskl, i když uvnitř ní už nebyl život, nedokázal jsem jí pustit. S hlubokým nádechem jsem jí jemně položil na zem, abych se zvedl a rozěběhl se k popelnici. Takhle to má skončit. Budeme jako Romeo a Julie. Nikdo nám lásku nepřál, ale my si jí zasloužíme. Třeba se v dalších životech narodíme ve stejnou dobu, když tak i zemřeme. Natáhl jsem ruku k popelnici, ale něco mi ji srazilo. Prudce jsem se otočil. 

"Na to ani nemysli bráško."vzlykla a padla mi do náruče. 

BVím, že je to divný, ale minulej čas se pro tuhle kapitolu hodil :D Berte to jako flashback, a proto minulej čas :D Vaše názory? :D Pořád to není konec ok? Ještě pár kapitol nám zbývá!! :33