Electric girl

Kapitola 51

"Za půl hodiny tam budem."houkne na mě Liam a tím mne probere z mého polospánku. Začnu se rozhlížet kolem a Alice mě pobaveně sleduje. 

"Neznáš to tu, že?"směje se po chvíli. Protočím oči a přikývnu. 

"Nikdy jsem nepochopila, proč vás nepouštěj mezi lidi."zamumlá si pro sebe. Jen přikývnu a pokračuju v zírání z okna. Otec, Vik, Andrew... Tyhle tři jména mi pořád lítaj hlavou, dokud nezastavíme. Když spatřím bránu naší pevnosti, najednou jsem naprosto bez emocí. Úzkost zmizí, a bezvýrazně zírám na bránu, kterou jsem před třemi měsíci procházela s nadějí na lepší život. Je to teď lepší? Mám pocit, jakoby se nic nezměnilo. Jsem stále svázaná, mám povinost vzít si Adriana i když moje srdce prahne po někom jiném. Pořád mám strach z otce, a venku, mezi lidmi jsem taky moc času nestrávila. Nic se nezměnilo, ale neměnila bych. Kdybych se odsud nedostala, stále truchlím po Vikovi a zrazuju Anabell. Nikdy bych nepotkala Liama. Pevným krokem zamířím k bráně. Cítím Liamovi nerozhodné pohledy mým směrem a zmatený Alicin výraz. 

"Suse?"šeptne opatrně. Věnuju jí chladný pohled. Je to tu stejné, jako když jsem odjížděla. I dodávka stojí na parkovišti, naprosto osamocená. Vítr prudce foukne, a já se zachvěju. Chlad mi projíždí až do morku kostí. 

"Děje se něco?"zavrtím hlavou. Nemůžu jim říct, jak prázdná si přijdu, jaké zoufalství je pro mě vracet se znovu do tohohle vězení. Není to jako vracet se domů. Liamovi nevěnuju jediný pohled, od chvíle kdy jsem se dozvěděla to o jeho bolesti to nedokážu. Přemáhá mě pocit, že mě chce jen pro své dobro, protože když u mě nebude, bude to jeho minus... Pravděpodobně bych ho dokázala chápat, ale to neznamená, že to nebolí. Každej mě jenom využívá.

"Musíme jít, je tu zima."šeptnu a zazvoním. Jednou dlouze, dvakrát krátce, jednou dlouze, jednou krátce. Nikdo by se jinak neráčil přijít. Ruka se mi klepe, proto ji radši rychle schovám do kapsy. Když uslyším otevírání vstupních dveří, maličko s otřesu, ale místo schování se za Liama, jen pozvednu hlavu. Dokážu to, musím. Brána se s vrzáním otevřela. Chlápka v ní neznám, mám dokonce dojem, že jsem ho nikdy neviděla. Když mě ale uvidí, okamžitě mu klesne hlava ve znamení úcty. Dívám se na něj a ám chuť se smát. Ukazuje mi tu úctu, když se určitě doteď nezajímal o to, co se mnou je? Komický. 

"Měli jsme o vás strach, slečno."hořce se zasměju, ale nijak jeho prohlášení nekomentuju. Rázným krokem ho obejdu a mířím dovnitř. Chlapík chvilku rozpačitě postává u brány, ale potom mě dohoní. 

"Alice, Liam."představím mu mé společníky a připadám si vážně špatně, že nevím jeho jméno. 

"Jsou to Navitas, na které jsem narazila. Sežeň jim pokoje a postarej se, aby měli všechno, co potřebují. Nikoho k nim nepusť, nikdo se jich nebude na nic ptát, dokud nepřijdu, rozumíš?"něco zachrčí na souhlas. Už jsme vevnitř a já se nadechnu starého známého sterilního prostředí. Zvedá se mi z toho žaludek. Přijde mi dobrý nápad zatím nevzbuzovat chaos prohlášením, že jsem sem přivedla naše nepřátele. 

"Eliz!"zavrčí Liam, když se chystám odbočit na druhou stranu, než oni. Chytne mě za loket a prudce otočí k sobě. Snažím se na něj dívat chladně, ale při pohledu na něj taju. 

"Slíbil jsem, že tě neopustím."zavrčí mi do obličeje. Snaží se být tichý, ale vzhledem k jeho vzteku a tichu chodby zní jeho hlas hrůzostrašně hlasitě. Povzdechnu si.

"Potřebuju vás mít někde daleko."dokážu tu šeptat, sakra vyrůstala jsem tu, a občas jsem si potřebovala něco tajně sdělit s Anabell, aniž by to Vik, neustále poflakující se kolem nás, slyšel. 

"Buďte připraveni odsud kdykoliv zmizet, možná to bude třeba."pokračuju. Liam zesílí sevření. 

"Nemůžu tě nechat odejít, pokud ti hrozí nebezpečí!"zasměju se. Bolestně mě píchne v hrudi.

"Mě ne, miláčku, to vám."Liam mě pustí a já se narovnám. 

"Potřebuju mluvit s otcem."řeknu pevným hlasem a už bez vyrušení se vydám přímo k jeho bytu. Zaženu strach, a zhluboka se nadechnu. Tohle nebude příjemný. 

Lidi, co s Váma je? :OO Jenom dva voty za 3 hodiny? :(( To vás to vážně nezajímá? :(