Electric girl

Kapitola 52

Kráčím s vzpřímenou hlavou a ignoruju vyděšené až zděšené pohledy všech okoly, které na mě míří, když mi uskakují z cesty. Po příliš krátké cestě stojím před dveřmi bytu mých rodičů. Rodičů... Hah, vůbec mi nechyběly. Najednou si připadám nejistá, všechno odhodlání, které mě doteď hnalo kupředu ze mě  vyprchalo. Před očima mi lítá představa kovové tyče a bolí mě celé tělo. Zamotá se mi hlava, a já se musím chytit kliky, abych neupadla. Tím však otevřu dveře a vklopýtnu dovnitř. Bezva, otec mě zabije nej za to, že jsem zasnoubená, ještě jsem nezaklepala! S protočením očí pokračuju do obýváku kde očekávám, že oba budou. To co nečekám je Vik s Anebell sedící na gauči naproti mým rodičům.

"Ještě úplně nevíme, ale chtěli bysme strávit líbánky někde na Hawaii..."líbánky? Budou se brát?! Nepozvali by mě na svatbu?! Zavrtím hlavou a udělám ještě jeden krok do místnosti, čímž se dostanu do jejich zorného pole. Všichni čtyři na mě s vytřeštěnýma očima pohlédnou. Nastane trapné ticho přerušované jen matčiným lapáním po dechu. Potom se otec s vážným výrazem zvedne a přejde ke mě. Podívá se mi hluboko do očí. Ty jeho jsou chladné, naprosto bez emocí. Není v nich žádná radost z toho, že se mu vrátila jediná dcera. Na tváři mi přistane jeho ruka až to mlaskne. Facka jako přivítání?! Why not. 

"To je za to, že ses nám 3 měsíce neohlásila!"zavrčí mi do tváře. Potom se prostě otočí a sedne si. Polknu slzy a podívám se na Anabell. Má sklopený pohled ale vidím jak se třese. Otec mě nikdy neuhodil na veřejnosti. Možná už ale Anabell s Vikem považuje za rodinu, když s nima i svatbu řeší. Vik se hryže ret a kouká se na mě očima plnýma bolesti. Nebudu tu slabá. Vzpomenu si na Liama, na jeho úsměv, a zaženu tu bolest v hrudi, která se mi tvoří kvůli chladnému přijetí. Matka se na mě skoro usměje, než se obrátí k Anabell. 

"Mohli byste nás tu chvilku nechat? Musíme si se Susan promluvit jako rodiče s dcerou, a tyhle rozhovory nebývají přijemný."zašeptá. Nikdy jsem matce nerozuměla. Vypadá tak nevině, mile a hloupě, přitom je to zákeřná svině. Zavrtím hlavou a upřu nenávistný pohled na otce. 

"Jen ať tu zůstanou, stejně vědí, že to vaše kázání obsahuje mou fyzickou bolest."řeknu naprosto klidným a chladným hlasem. 

"Neplánuju se tu zdržet."pokračuju a pevně se dívám do očí mého otce. Má je překvapením doširoka otevřené a já mám radost. Je ze mě v šoku. 

"Chtěla jsem jenom vidět Vika, Anabell a Andrewa. Takže když teĎ dovolíte, potřebuju s nima o nečem mluvit, potom se za vámi ještě stavím."nečekámn na jejich odpověď, jen se otočím a vydám pryč. Zastaví mě až otcova koule, která mi proletí vedle hlavy. Uchechtnu se a prudce otočím. Chce na mě útočit? Hlupák. Strávila jsem 3 měsíce mezi Caucho, kteří jsou takm ilionkrát silnější než můj otec. Pokřiveně se usměju a zaútočím na něj. Už nejsem ta bezbraná holčička, která si nechá všechno líbit. Vrhám jednu kouli za druhou a 3 z nich ho zasáhnou. S bolestným a nevěřícným výrazem se na mě podívá. 

"Nezačínej si se mnou, otče."zavrčím na něj a konečně vypadnu z toho podělanýho bytu. Slyším otcovo nadávání, ale i Anabelliny a Vikovy omluvy. Jdou za mnou. Potešeně se usměju. 

"Suse, počkej na nás!"volá za mnou VIk, ale na co? Jdou za mnou, to stačí. Mířím rovnou ke vchodu, kde doufám, že narazím na týpka co měl na starost Liama s Alicí. Najednou mě zasáhnou silné obavy o ně, co když se prozradili? 

"Kde jsou?"zeptám se ho přísně, kdyžk němu konečně dojdu. 

"Pokoj 555"řekne s hlavou uctivě sklopenou. Protočím nad tím číslem oči, ale aspoň se to dobře pamatuje. Vik s Anabell mě konečně doběhnou. 

"Kam tak letíš?"

"Potřebuju vám něco říct a u nich to bude nejlepší."mrknu na ně a zase vyrazím. Pokoj najdu rychle, rozhlédnu se kolem a zapluju dovnitř. Oba mě následují. Když spatřím Liama rozvaleného na posteli, uvolním se. Zamilovaně se na něj usměju a on mi úsměv oplácí. 

"Měl jsem strach."šeptne, zvedne se a přejde ke mě. Chytí můj obličej do dlaní a hladí mě palcem po tváři. Slastně přivřu oči, jeho dotyk působí jako ten nejlepší ibalgin, prášek proti bolesti svírající mé hrdlo. Najednou se ale zarazí a natočí mou hlavu tak, aby pořádně viděl mou tvář. 

"Co to je?"zavrčí a mě dojde, že zkoumá tvář, na kterou mi dal otec facku. 

"Nic podstatnýho, vážně."zašeptám a obejmu ho. Zaboří hlavu do jeho krku a naprosto ignoruju přítomnost ostatních. Potřebuju jeho objetí. Liam mě lehce hladí po zádech. Přeruší nás až Vikovo odkašlání. S povzdechem se odtáhnu a otočím se směrem k mým přátelům. Alice se dívá z okna a naprosto nás ignoruje. Fajn, ať si dělá co chce. VIk za sebou tiše zavře dveře a se vztekem v očích se na mě otočí. 

"Nechceš nám to třeba vysvětlit?! Umírali jsme strachy! Neozvala ses potom co tě unesli! Jsi prohlášena za mrtvou!"hořce se zasměju. 

"Měli jste strach? Dobrej vtip. Ani jeden z vás se mě nesnažil hledat!"zavrčím na něj. Maličko zavrávorám, nepřišla jsem se sem hádat s Vikem. Liam mě zezadu chytí kolem pasu. 

"Suse, my jsme nemoh..."zastavím jí zvednutím ruky. 

"Nechci tu tohle řešit, ok?"zavrčím nepříjemně. 

"Ale proč si tu sakra s těma, kdo tě unesli?"zasměju se. Kde začít?

"Protože jsem s jedním z nich zasnoubená. Anabell zavrávorá a opře se o zeď, Vik hlasitě polkne. 

"Přísahám, že tě zabiju, Liame."zavrčí a udělá krok směrem k nám. Myslí si, že je to Liam?! Do řiti! 

Lidičkové zlatí, mám na vás jednu prosbičku! :) S kamarádkou ( @Foxie_89 ) jsme začaly psát Fanfikci, takže pokud máte rádi Harryho Pottera, Supernatural, Fantasy nebo prostě ulítáte na Jensenovi Acklesovi, mrkněte na ní! :) Její název je Little Lies, a náš společný profil Fangirls_89 :)) Za každý follow, vote nebo komentář budeme nadšené! Upřímně jsem s tím šíleně spokojená! :D 

 Teď zpět ke kapče! To jsou zvraty co? :D Co říkáte na otce? Je to pěkná svině, chudák Eliz... :D Liam je takovej slaďoch! :333 :D Těšíte se, až se Eliz potká s Andrewem? :3 

Taky vám chci oznámit, že nás čeká parádní zvrat a sbourání naprosto všeho, co si Eliz doteď myslela :3

Takže vás zbožňuju a musím do školy -_- 

Votujte a komentujte!!! :))