Electric girl

Kapitola 55

Susan

Snažím se moc nemyslet, když opouštím pevnost oblečená v černé uniformě, ale ti lidé za mnou mě děsí. Netušila jsem, že může být na jednom místě tolik zbraní! Když mi nějakej chlápek ukázal naší zbrojnici, málem jsem si z toho kecla na zadek! Je to ohromující a superstrašidelný. Naštěstí se jim nepodařilo donnutit mě jednu z těch těžkejch a objemnejch zbraní vzít, takže kráčím vstříc Caucho jen s vlastními silami. Pomstím své rodiče, zabiju ty svině. Oh, znim jako masochista, to se mi líbí!

Liam

Bolest projede mým tělem a já se otřesu. 

"Vzdaluje se."zašeptám, protože každý pohyb mě bolí. Alice se na mě podmračeně dívá a po chvíli ke mě přistoupí. 

"Musíme za ní. Nejen, že mi tu umíráš před očima, ale pokud ji nezastavíme, možná bezdůvodně ublíží někomu z nás."vezme mě za ruku a vytáhne mě na nohy, což se mi ani maličko nelíbí.

"Dokážeš se teleportovat?"zeptá se mě. 

"Sám možná, s tebou ani náhodou."zakňučím a chytím se za břicho. Žaludek mě bolí jak kráva a hlava mi každou chvíli určitě praskne. 

"Zkus se přenýst co nejblíž k ní, někde se tam najdem."než stačím kývnout, zmizí. Bezvadný. Kulhavě dojdu k oknu a podívám se ven. Chybí mi, ale nejen kvůli té fyzické bolesti, která mučí mé tělo. Potřebuju ji cítit zase u sebe a ujistit ji, že je vše v pořádku, že nemusí vládnout, ani nikoho mstít. Chci aby byla zase ta slabá holka, co potřebuje utěšit, a chci být ten utěšovatel. Nechci, aby se na mě zlobila, chci aby mi věřila! Zavřu oči a soustředím se na ní. Vidím její úsměv, cítím její rty na těch svých, i když tu není. Najdu jí v tý miliardě lidí. Nepohybuje se nějak zvlášť rychle, takže pravděpodobně běží, což se mi šikne. V hlavě spatřím přesnou mapu jejího okolí a vyberu si ulici o dvě před ní, kterou bude určitě procházet. S hluboký nádechem se teleportuju. 

Susan

Uprostřed kroku se zastavím a zvednu ruku na znamení, že ostatní mě mají napodobit. Něco je špatně. Mám takový divný uvolňující pocit uvnitř. Nakouknu za roh, ale nic podezřelého tam nespatřím. Lidi po mě koukaj dost divně, ale to není nic nového. Oči teprve pořádně vykulí, když spatří tu armádu černooděnců co si vykračuje za mnou. V další ulici mě rozbrní tělo a celá se napnu. Prudce natočím hlavu vpravo a spatřím ho. Opírá se o zeď jednoho z oprýskaných baráku, kterých je v téhle čtvrti mraky. Oči má zavřené a tvář zkřivenou bolestí. Otočím se na ostatní a mávnu před sebe, ať jdou napřed. S nechápavými výrazy mě obejdou a pokračují. Spoléhám na ... Jak se ten chlápk jmenuje? Xavier? Tak nějak, co mi pomáhal s naplánováním akce. Akce... Kdy se ze mě stal stratég? Rozhlédnu se, páč se opravdu nechci stát mastným flekem na pneumatikách nějakýho magora co nerozumí zákazu vjezdu a přejdu silnici. Liam se pořád nehýbe, to že žije poznám jen podle prudce vzdouvající se hrudi. Dojdu až k němu a pár centimetrů od něj se zastavím. Naše nosy jsou tak moc blízko, ale nemůžu se přinutit odejít. Nemůžu ho nechat, když vypadá takhle. Nadechnu se jeho vůně, která okamžitě naplní všechny mé smysly a na moment zapomenu na to, proč jsem tady. 

"Nemyslel jsem si, že zastavíš."zašeptá Liam a při zvuku jeho hlasu sebou trhnu. Zní jakoby měl velké bolesti. 

"Přišla jsem tě zastřelit za to, žes utek."řeknu naoko vážně, ale můj hlas zbarví obavy. 

"Nemáš pistoli."šeptne a po zdi se posune níž. Zmateně ho pozoruju a nevím, co bych mohla udělat. 

"Co se s tebou děje?"zeptám se s obavou v hlase a natáhnu k němu ruku. Když se dotknu té jeho, otevře oči a dívá se na mě s údivem. 

"Mizí to!"hlesne a přitáhne si mě k sobě. Nestihnu nijak zareagovat, když přitiskne rty na mé, a ani nic dělat nechci. Dokážu jen zpolupracovat a doufat, že tím aspoň na chvíli zapomene na tu mě neznámou bolest. Natočí nás tak, že jse teď o zeď opřená já, ale to je ta chvíle, kdy si vzpomenu na vojáky, kteří už musejí mít parádní náskok. Zadýchaně odstrčím Liama. 

"Děkuju."šeptne a pohladí mě po tváři. Sice ho nechápu, ale teď nemám čas tyhle kraviny řešit. 

"Musím jít."oznámím mu.

"Jsi volný, oba moc dobře víme, že bych ti ublížit nedokázala, ale to neznamená, že nezničím ty ostatní. Zaplatí za smrt mých rodičů."zavrčím na něj a chci se otočít, ale zastaví mě jeho ruka, která ocitne kolem mého pasu. 

"Vyslechni mě, ok? Není možný, abysme to udělali my! Isabella by mi něco řekla, a já bych u toho určitě byl, protože jsem nejepší z nejlepších, fajn? Něco na tom nehraje, tak se přestaň ukvapovat, a zamysli se!"zakřičí na mě. Zamračím se a udělám krok k němu s naštvaným rozhozením paží.

"Nad čím mám přemýšlet? Jiná možnost není! Mohli taky spáchat hromadnou sebevraždu, ale to je..."zaseknu se, když mi dojde, co jsem zrovna řekla. S Liamem na sebe vytřeštíme oči. Do řiti. 

Lidi... Omlouvám se :D Pokud je to tak divný, jak mi to přijde, ale mám dojem, že jsem se prostě dostala do mrtvýho bodu z kterýho nevim jak vybruslit :D Sice vim, jak chci skooncit, ale dopracovat se k tomu... AChichjo :D Takže chci vaše UPŘIMNÝ názory! :D A taky voty! :DDDD 

Miluju Vás! :))