Electric girl

Kapitola 40

Susan

Pocítím takový zvláštní pocit. Najednou si připadám naprosto lehká, jakobych nic nevážila. Potom se dotaví šok, když mi dojde, že se nemůžu hýbat. Víčka mám pravděpodobně stále zavřená, protože nevidím naprosto vůbec nic, ale ani je nedokážu otevřít. Potom to zmizí, vyjasní se mi před očima a já překvapeně zamrkám, když zjistím, že stojíme na rozkvetlé louce. Svítí sluníčko a zpívají ptáci... Jaká romantika! 

"Vyšlo to."Liam zní vyčerpaně. Rychle mě pustí a zavrávorá. Jednám instinktivně, vystřelím ruku a podepřu ho. Sice nad sebou potom zakroutím hlavou, ale vypadal, jakoby chtěl každou chvíli omdlít. 

"Co se děje?"zamrkám zmateně a stále svírám jeho ruku. Zavrtí hlavou a vyškubne se mi. Tak soráč, že jsem se tě dotkla omg. Ještě ani ne před hodinou ti to nevadilo. 

"Potřebuju si chvíli sednout."zamumlá a sesune se na zem. Kleknu si k němu a opatrně ho obejmu kolem ramen. Neucukne, opře si o moje rameno hlavu a zavře oči. Povzdychnu si. Co to sakra dělám?

Liam

Jsem naprosto vyčerpanej. Teleport někoho dalšího vysává tolik síly, že mám strach, abych tu neusnul. Je nás jen pár, kdo to dokáže a většina pracuje ve zdravotnictví. Byl jsem jediný, kdo byl po ruce, když se to potřebovalo. Stejně bych nikomu jinému nedovolil vzít jí. Možná, kdybych neletěl až sem tak by můj stav nebyl tak špatný, ale chtěl jsem jí to tu ukázat. Opřu se o její rameno, když mi ho nabídne a zhluboka nasaju její vůni. Cítím se s ní v bezpečí. Cítím jak ztuhlá je, ale v tuhle chvíli jsem sobec. Potřebuju jí při sobě. Doufám, že odejde, může utýct tak ať to udělá. Nechci aby se kvůli mě trápila. Nechci pro ní tenhle život. Ať mě tu nechá a běží. Do města to není daleko a určitě trefí... Upadnu do spánku a tím vyženu sžíravý pocit, který se mi usadí v útrobách, když si uvědomím, že až se probudím, pravděpodobně už tu nebude. 

Susan

Jeho hlava mi spadne do klína. Chvíli ho pečlivě pozoruju, vískám ho ve vlasech a snažím se zabránit svému srdci, aby se do něj zamilovalo. Potom se opřu a vystavím tvář sluníčku. Chci si ho užít, dokud můžu. Než mě zavřou zpátky do tý kobky. Takže... Je to co mi říkali pravda? Může být? S energií manipulují stejně jako my, ale neviděla jsem nikoho z našich, že by se uměl přemístit. Je možné, že by mi moje rodina lhala? Že by nám všem lhala? Nedokážu si to představit. Třeba strýček Joseph, že by byl zlá svině? To, že mě Liam přenesl ještě nic neznamená. Taky to může fungovat na každým a já bych to nezjistila. Paprsky olizují mou tvář a já jsem aspoň na chvíli spokojená. 

Liam

Neskutečně mě bolí za krkem. Otevřu oči a chci s ním pohnout, ale nejen že bolest se tisíckrát zvýší, ještě zjistím, že ležím na něčích stehnech. Rychle se zvednu a dívám se do její usměvavé tváře. 

"Už je ti líp?"zeptá se vlídně a natáhne ke mě ruku. Stihne mi jí přejet po tvář, než ucuknu. Její dotyk mi posílá do těla elektrické výboje větší, než kdyby mě zasáhnul proud. Zamračím se, nesmím to udělat. Adrin je můj bratr, stačí, že jsem ho zradil jednou, podruhé jí nepodlehnu. 

"Jsem v pořádku. Musíme jít, všichni se budou bát, kde jsme."zmateně vrátí ruku zpátky podél těla a s rudými lícemi se zvedne na nohy. Opráší si zadek a otočí ke mě zády. Povzdychnu si. Prostě jí jenom nechci ublížit. Bude pro ni těžší vzít si ho, když bude něco cítit ke mě. Jakoby ke mě mohla něco cítit. Jsem zkažený prase, ale neubráním se pohledu na její zadek. Argh... Rychle jí zezadu obejmu užívajíc si každý náš dotyk a přenesu nás zpátky. Potom se zhroutím na podlahu. Došly mi naprosto všechny síly. Poslední co slyším je její zoufalý výkřik. Pousměju se, když mě zahalí temnota.

Susan

Probere se. Poznám to podle náhlého zruhnutí jeho svalů na krku. Nadzvedne se, ale potom hlavu znovu ustálí do mého klína. Povzdechne si. Usměju se. Sedím tu už přes hodinu, slunce zalezlo, ale já jsem nebyla schopná ho vzbudit. Moje srdce pro něj tálo pokaždé, kdy jsem si prohlédla jeho obličej. Prudce se zvedne a málem mi dá do nosu. Odfrknu si, ale na tváři mi zůstane úsměv. Vypadá roztomile. Je celý rozcuchaný a oči má pořád jen polootevřené.

"Už je ti líp?"vážně jsem o něj měla strach. Natáhnu k němu ruku, abych se ujistila, že je skutečný. Sama sobě nalhávám, že to není jen protože mi s ním schází fyzický kontakt. Chvilku to vypadá, že mě nechá, přejedu mu dlaní po tváři a zalechtá mě jeho strniště. Celá ruka mě brní a srdce se mi chvěje, dokud se neodtáhne. V té chvíli se mi krev v žilách zastaví a srdce vynechá úder. Měla jsem pravdu. Bolí to, i když jsem si to pořád opakovala. Být jenom jeho záskok do ložnice, když nikdo jiný momentálně není. Hnus. Chorej bastard.

"Jsem v pořádku. Musíme jít, všichni se budou bát, kde jsme."naprosto poníženě vrátím ruku zpátky k tělu a rychle se postavím. Chci odsud pryč. Od něj pryč. Všechno se musí vždycky tak hrozně podělat, když to už budoucnost nevypadá tak černě. Opráším si zadekk a otočím se k němu zády, aby neviděl slzy, které se mi tlačí do očí. Po chvíli mě obejme a já zaháním chvění způsobené jeho dotekem. Přejde to někdy?! Znovu nic nevidím, nedokážu se sebou hýbat a cítím se megalehce (dobrej recept na zhubnutí!!). Potom pod sebou ucítím podlahu, ale ztratím Liamovi ruce, které byly doteď omotané kolem mého těla. Zachvěju se a prudce otočím, když uslyším ránu. Je smrtelně bledý a má zavřené oči. Nevidím, že by se mu zvedala hruď! Z hrdla se mi vydere zoufalý výkřik a naprosto ignorující všechny kolem se zhroutím k němu na podlahu. Slzy mi z očí tečou proudem. Svírám jeho hlavu, dokud mi z něj ruce neodstraní a držíc mě ho neodnesou pryč. Nepřestávám vzlykat a brečet, nerozumím ničemu co říkají, ani je neslyším. Dokážu vidět jen záda těch, co ho nesou pryč. Ztratila jsem jediného člověka, kterému jsem tu, sice bezdůvodně ale přesto, důvěřovala. Cítila jsem se s ním v bezpečí. Teď jsem obklopena rozlobenými tvářemi, které jsou všechny cizí, až na dvě. Adriana a Alici. Vrhnu se k nim a oni mě oba obejmou. Je mi v tuhle chvíli fuk, že to oni mě sem dotáhli. Potřebuju náruč, do které bych se mohla vybrečet. To že jsou dvě, je jen super bonus. Strach svírá celé moje tělo. Radši se nesnažím přemýšlet o tom, co se mu stalo, nebo jestli se z toho dostane.

Nevím proč, ale bylo hrozně těžký tuhle kapitolu napsat :D Doufám že není divná, ale jsem moc líná na to to po sobě znovu číst :D Bolí mě ruce, protože jsem trošku zmrvila trénink, takže ťapkám o berlích, proto prosím omluvte všechny moje překlepy! :D (i chyby samo :D)

Votujte, komentujte !! :))

Love u all :)))