Electric girl

Kapitola 5

 „Viktore, myslím, že vše je jasné, sejdeme se týden před vaším odjezdem, abych vás informoval, pokud se něco změní. Můžeš jít. Susan, chci s tebou ještě mluvit."nechci s ním mluvit, je to zrádce, pro dobro společnosti obětuje blaho vlastní dcery. Vik na mě kývne a odejde. Otec za ním zavře dveře, bleskově se otočí a vlepí mi facku, až spadnu na zem. Tvář mě pálí, jiskry se mi tlačí do očí, ale polknu a zvednu pohled k otci. Jeho nenávistný pohled bolí snad ještě víc, než moje tvář.

„Udělala jsi ze mě před Nathanem úplnýho idiota! Musí si myslet, že jsi malej fracek, co věří v pohádky! Už nikdy, nikdy, se za tebe nechci stydět. Pokud se tak stane, budu z toho vyvozovat nepříjemné následky."bouchne pěstí do stolu, až leknutím nadskočím.

„Koukej, ať splníš úkol, jinak se domů ani nevracej. Nestojím o neschopnou dceru. Teď vypadni."nečekám, až ho popadne další vlna agrese a radši rychle vybruslím z místnosti. Když procházím bytem, okusuju si vnitřní stranu tváře, abych se nerozbrečela. Jsem silná, tohle mě nerozhodí. Dokážu si představ, jak rudá je moje tvář, tak si rozpustím vlasy a spustím si je do tváře. Když procházím kuchyní, uvidím u dřezu matku. Nečekám, že mě polituje, a další nenávist už nesnesu. Prostě beze slova vyjdu ze vstupních dveří. Málem narazím do Vika.

„Suse, myslel jsem, že na tebe počká... Co se stalo?!"mračí se, jakoby mu na tom záleželo.

„To není tvoje věc."zasyčím na něj. Zraněně couvne. Chci vyrazit, ale cítím, jak mě chytá za loket. Chci sem mu vytrhnout, ale drží pevně. Zavrčím na něj, což ignoruje a táhne mě pryč. Rezignovaně ho následuju, ale jsem odhodlaná mu nic neříct. Ať si takhle tahá Ann! Už to prostě neudržím, rozbrečím se ve chvíli, kdy se za náma zavřou dveře Vikova bytu.

„Co ti udělal?! Přísahám, že jestli ti ublížil, nakopu mu prdel!"přes vzlyky nejsem schopná slova, což Vikovi dojde taky. Pustí můj loket a místo toho mě chytí za pas. Podívá se mi do očí a nejspíš čeká, že přestanu brečet. Neuvědomuje si, že to jak mě drží, způsobuje další příval slz. Chybí mi jeho objetí, chybí mi jeho dotek. Už jsem zapomněla, jak krásný je to pocit. Vik se na mě zděšeně dívá, když mnou cloumají čím dál horší vzlyky. Potom zavrtí hlavou a přitáhne si mě do náruče. Chytím jeho tričko do pěstí, zabořím hlavu do prohlubně jeho krku a po dlouhé době si připadám chráněná, v bezpečí.

„Miláčku, řekni mi, co se děje."zamumlá mi do vlasů, a já ztuhnu. Odtáhnu se od něj, ale znovu mě chytí za pas. Dívám se na něj ubrečená a teď naprosto zdrcená.

„Nejsem tvůj miláček. Vybral sis Annabel Viku."zamrká a pustí mě. 

"Suse, nedělej mi to těžší, než už to je. Co po mě chceš? Abych se s ní rozešel a byl pořád sám? Protože pokud mi řekneš, že nám dvěma dáš šanci, nebudu váhat a udělám to."polknu a frekvence slz se ještě zvětší.

"Já nemůžu."zašeptám a připadám si zlomená. Vik praští pěstí do zdi. Vyděšeně na něj zvednu oči. Vypadá stejně zlomeně jako já. Umírám touhou mu od jeho bolesti pomoct, ale nevím jak to udělat, aniž bych zničila sebe.