Electric girl

Kapitola 42

"Ne Adriane, to prostě neudělám!"namítám mezi záchvaty smíchu. Adrian se na mě pobaveně dívá a ušklíbne se.

"Prohrálas sázku! Máš prostě smůlu!"namítne a zasměje se. Posraná sázka. Jo, jenom blbec jako já se může vsadit s Adrianem, že se mu nepovede ho do 5 minut rozesmát. Zvládla jsem jeho ksichty, zvuky prdů, ale skončila jsem, když začal tancovat kankán a přitom si zpívat. To už prostě nešlo... 

"Všichni mě tu nesnáší Ade, nepůjdu tam a neponížim se ještě víc!"začíná mi docházet, že Adrian nesleví. Do háje! Přece si vážně nemyslí, že projdu celou pevnost s jeho boxerkami na hlavě, v růžových pantoflích s bambulkou a pyžamem s obrázky princezen! 

"Nesnáší? Hah, polovina z nich tě zbožňuje a ta druhá začne, až tě uvidí!"směje se Adrian. Vražedně se na něj podívám. Uznávám, že poslední týden se tu se mnou začalo pár holek bavit a nikdo se na mě už nedívá skrz prsty, ale pořád je vidět jejich pohrdání... 

"Neudělám to, vymysli si něco jinýho."řeknu definitivně a posadím se na postel. Adrian přimhouří oči a když poklepu na místo vedle sebe, rozeběhne se a s výskokem na něj skočí. Bohužel je moje postel dost pérovací, takže vylítnu metr do vzduchu a se smíchem přistanu na zádech. Adrian vyprskne smíchy a posune se nade mě. Bolí mě od smíchu břicho, a tečou mi slzy štěstí, ale zarazím se, když zjistím, že Adrian se smát přestal. Vážně se na mě dívá a okusuje si spodní ret. Jsem tu už 2 měsíce. Nechci si to přiznat, ale celkem to uteklo. Adrian je naprosto skvělý společník. Jsem tu šťastná. Alice je na mě pořád příjemná, s Adrianem trávím každou minutu, kterou můžu... Jack, Johnny, Ollie, William, Jennifer, Zack, Edith, Anastazie a Blair se k nám taky občas přidají. Jsou to jediní Caucho v našem věku tady a jsou extrémně příjemní. Je mi trochu smutno z toho, že mě Viktor ani Andrew nepřišel zachránit, ale teď už si nejsem jistá, že bych to chtěla. Jeho jméno nechci ani slyšet, nechci Ho ani vidět a rozhodla jsem se, že ho nesnáším.

"Jsi krásná."zašeptá Adrian a usměje se. Odvrátím od něj hlavu a zjistím, že rudnu. Ach. Chytne mě za bradu a otočí k sobě. Naklání se pořád blíž a mě se z toho svírá žaludek. Nemám z toho správný pocit, ale přesto si ho přitáhnu a spojím naše rty. On mi neublíží. On není jako Někdo. A on zažene vzpomínky na Něj.

"Myslím, že tohle mi za vyhranou sázku stačí."zamumlá poté co se ode mě odtáhne. Zazubím se a znovu si ho přítáhnu. Nevyspíme se spolu, minule jsem udělala dost velkou chybu na to, abych si teď dala pozor.  

...

"Miláčku? Isabella s tebou chce mluvit."jsou to tři dny od našeho polibku. Adrian si hraje s mými prsty zatímco sedíme na posteli a díváme se na film. Isabella, bělovlasá žena mě pořád trochu děsí. Probůh, jakpak by ne, nikdy se neusměje a její oči vyzařují takový chlad, že se z něj mám chuť oklepat.

"Půjdeš za ní se mnou?"zaškemrám a nahodím ty největší psí oči které dovedu. Adrian smutně zavrtí hlavou a cvrnkne mě do nosu. 

"Nemůžu, bude to jen ty a Isabella... Oh, to zní skoro romanticky."zatlemí se. Praštím ho do ramene a on se ještě víc usměje. 

"Nahání mi hrůzu."zavrčím a upírám pohled na monitor počítače. Adrian něco zamyšleně zamručí a kývne.

"Skoro každýmu tady, jenom Liam z ní neměl bobky u zadku."oznámí. Cuknu sebou při jeho jméně. Bolí to tak moc pokaždé když si na něj vzpomenu. Dělám, že mě svědí bok, a proto jsem sebou škubla jakoby mě něco bodlo. Adrian to ignoruje a pořád se zamyšleně dívá na obrazovku. Kde teď asi je? Kolik holek už vystřídalo jeho postel? Vzpomněl si na mě aspoň jednou? Chybím mu? Mám chuť si jednu vrazit za takovéhle myšlenky a radši se víc přitisknu na Adriana. Obejme mě a zaboří hlavu do prohlubně mého krku. Sevře se mi žaludek a je mi maličko na zvracení, ale neodtáhnu se. Tohle potřebuju.