Electric girl

Kapitola 2

Modlím se, že tohle celé je jen sen a čekám kdy se konečně probudím. Bohužel i přesto, že mám pravou ruku celou poštípanou od snahy probrání se do reality, stále tu sedím a s otevřenou pusou se dívám na svou nejlepší kamarádku, která mi zrovna láme srdce. 

"Uhm... Začínáš mě trochu znervózňovat."šeptne Annabel. Její hlas mi připadá vzdálený, točí se mi hlava a zvedá žaludek. 

"Dej mi chviličku."zvednu na ní prst a uteču do koupelny. Dveře zabouchnu a zamknu, načež se po nich svezu až na zem. Slzy mi stékají po tvářích, když lehce mlátím hlavou o tvrdé dřevo. Připadám si zrazená, i když vím, že Annabel nemohla tušit, co k Vikovi pořád cítím. Je to už rok co jsme spolu byli a s Ann jsem ho nikdy neprobírala.

Pomalu se zvednu ze země a přejdu k zrcadlu. Pustím studenou vodu, spláchnu slzy z tváří a pokusím se o úsměv. Chvíli tam stojím a čekám, až nebudou moje oči vypadat jako bych si zrovna šňupla mariánku, poté vyjdu z koupelny. 

"Promiň, od rána mi nějak není nejlíp."pro efekt zakašlu a sednu si na zadek. Ann se na mě ustaraně podívá a já se okamžitě cítím špatně, protože jí lžu. 

"Budu v pohodě."odmlčím se, protože se mi utvoří knedlík v krku z myšlenky na to, co teď musím říct. 

"Hlavně si můj útěk nevylož jako reakci na Vika! Jsem moc ráda, že jsi konečně... Šťastná?"snažím se, ale ani nevím jak se vyslovit. 

"Jsem. Vik je úžasnej."zasní se a já se ovládnu, abych na ní nevyštěkla, že vím přesně jak úžasnej je! Radši držím pusu zavřenou a jen se usměji. 

"Jak dlouho už..."zase musím polknout, ale Ann si to vyloží jenom jako příznak mojí nevolnosti a smutně se na mě usměje. 

"Poslední dva měsíce jsme se opravdu sblížili. Myslim, že to ani nešlo jinak, když je u nás pečenej vařenej!"řekne s úsměvem. 

"Chodíš spát mnohem dřív než my, takže jsme tu hodně večerů strávili sami, povídali si, dívali se na filmy a..."nejsem si jistá, jestli to zvládnu poslouchat. Vím moc dobře, že jsem chodila spát dřív. Nedokázala jsem vydržet s Vikem v jedné místnosti tak dlouho, aniž by se moje srdce lámalo. Zjevně toho využila Annabel. 

Okamžitě se okřiknu a můj špatný pocit se ještě zhorší. Nesmím být zahořklá, Ann za to nemůže. 

"A pak se to nějak stalo."zhluboka se nadechnu. 

"Co a kdy se stalo?"zeptám se potichu. 

"Eliz, jsi si jistá, že je ti dobře? Nechceš si radši zalízt do postele? Tahle konverzace rozhodně počká!"

"Ne!"řeknu prudce a Ann se na mě nechápavě podívá. Tohle pro mě nebude zítra lehčí a pokud bych teď utekla do pokoje, stejně bych probrečela celou noc. Náplast je nejlepší strhnout najednou, než ji pomalu tahat. 

"Chci s tebou tohle sdílet!"zalžu a usměju se na ní. 

"Asi před dvěma týdny jsme tu seděli a koukali se na Titanic... Řeknu ti, že se na to rozhodně už nikdy dívat nehodlám. Totálně jsem se rozbulela, Vik mě objímal a když začaly titulky... Nějak se moje pusa dostala na tu jeho."prásk, přímý zásah do srdce.

"Jeho rty jsou.. Oh bože! Nechápu jak jsi to s ním mohla ukončit."přiškrceně se zasměju a nevysvětluju jí můj strach z odmítnutí. S Vikem nic špatně nebylo, to já měla až moc velký strach z toho, že ho ztratím, že mi ublíží... Že jsem to předem vzdala. 

"Buď šťastná, že jsem ho odkopla!"

"To jsem."řekne a její pohled se zamlží tím, jak se nejspíš vrací ke vzpomínce na jejich polibek. 

"Takže ti to nevadí?"kousnu se do jazyka.

"Ne Annabel, jsem za vás dva moc ráda."

... 

Na sprchu mi moc času nezbude. Jsem rozmrzelá z toho, že si nemůžu vychutnávat známe jiskření, které nastane, když se mé kůže dotkne voda a působí mi přijemné brnění, ale pocit křivdy a smutku z Annabel a Vika to přebije. Z koupelny vyběhnu ještě s ručníkem na hlavě. Zamrznu na místě, když spatřím Vika s Ann na gauči držící se za ruce. Zhluboka se nadechnu a odkašlu si. Annabel se na mě usměje, ale Vik leknutím vyskočí z gauče a podrbe se na hlavě.

"Nechtěla jsem vás rušit."řeknu omluvně a Ann se zakření. 

"Nic nerušíš, vlastně s tebou potřebuju mluvit!"vyhrkne Vik a Ann se zamračí. Pravděpodobně jí právě zmařil plány. Sakra, vážně se budu muset s myšlenkou Vika a Ann dohromady smířit. 

"Uhm, potřebuju si bleskově vyfénovat vlasy, nepočká to?"

"Kašli na vlasy, Ann myslíš, že bys nás na moment omluvila?"Ann zmateně odejde a Vik si kecne na zadek. Nervózně si sednu vedle něj. Začnu si hryzat nehty a Vik se na mě upřeně podívá.

"Přestaň s tím, hroznej zlozvyk."protočím oči a přesunu ruku do klína.  

"Tak proč jsi se mnou chtěl mluvit?"

"Tvůj otec nás chce poslat ven."