Electric girl

Kapitola 14

Přímo u našeho prahu stojí ten nejžhavější kluk, jakýho jsem kdy viděla. Má tmavě hnědý vlasy s červeným melírem, temně černé oči a tak plné a okouzlující rty! Červeno černou košili má u krku na 3 knoflíčky rozepnutou, a kožené kalhoty proklatě nízko. Na krku mu visí stříbrný řetízek, a na rukou má tetování. Mám dojem, že na něj zírám s otevřenou pusou, ale v tu chvíli je mi to naprosto ukradený. Tohle je kluk ze snů každý osoby ženskýho pohlaví. Odkašle si, a já s nevolí odvrátím zrak od jeho namakaných rukou. Vrátím se k jeho úžasným očím, ale okamžitě mě zamrazí. Tváří se naprosto vražedně a extrémně nepřátelsky. Ououou.

„Mohla bys laskavě ztlumit tu posranou hudbu?! Praskaj mi z toho bubínky.“zavrčí na mě. Automaticky o krok ustoupím, ale pak mi dojde, co dělám. Sice jsem si takhle svůj první rozhovor s člověkem nepředstavovala (vyjma Margaret), ale ber, co můžeš.

„Ahoj, eh, jasně, promiň, oslavujeme, dneska jsme se přistěhovali!“zářivě se na něj usměju a čekám, že mi bude úsměv opětovat, ale řádně se pletu.

„Nic mi není víc ukradený. Zrovna teď se starám jenom o to, abys ztlumila ten řev, abych se mohl vrátit do postele k tý krásce, co tam na mě čeká. Díky ti.“s tím se otočí, a odkráčí do vedlejšího baráku. Tak s tímhle sousedem si asi moc rozumět nebudu. Omráčeně zavřu dveře a s otevřenou pusou se dopotácím k sedačce. Sednu si na ní, když mě něco napadne. Rychle zase vstanu, přejdu k rádiu, pustím od od Pink So What a dám to na maximální hlasitost. Rychle si zacpu uši, stejně jako Andrew a začnu se tlemit. Andrew na mě sice nechápavě mrkne, ale potom si dá na hlavu polštář a přidá se k mému smíchu. Když se ozve zvonek znovu, prostě to ignorujeme. Po 10 minutách neustálého zvonění to dotyčného konečně omrzí. Jenom si představuju jeho naštvaný výraz a znovu se začínám neovladatelně smát. Potom ale zaslechnu odporné praskání na dveře balkónu. No to si dělá kozy. Rozeběhnu se tam. Kluk stojí s vražedným postojem uprostřed naší zahrady a hází nám do skla šutry. S nakvašeným výrazem rozrazím dveře.

„Vzdej to, kámo, tu hudbu ztlumovat nehodláme.“zavrčím na něj. Jen pokrčí rameny, a pokračuje v házení oblázků, teď se ale přesunul k oknu do mé ložnice. Vražedně se na něj podívám a jdu k němu blíž. Vlastně ani nevím, co chci udělat.

„Lásko, přijdeš už? Je mi tu bez tebe zima.“ozve se z okna přímo naproti mému. Oba se tam otočíme. Kdyby tu stálo malé dítě, okamžitě bych mu zakryla oči.

„Už jdu.“zavrčí kluk na nahou ženu vyklánějící se z jeho okna. Zasměju se, lidi jsou fakt divný.

„Něco k smíchu?“obrátí svojí nenávist zase na mě. Přikývnu a kluk přimhouří oči. Přistoupí o krok blíž a já stále s úsměvem o krok couvnu. Narazím do pevné hrudi.

„Máme tu nějaký problém?“zeptá se vesele Andrew objevující se vedle mě.

„Neměl by tu být žádný jiný než ten, že nám šlapeš bez dovolení po trávníku.“zavrčí na něj Vik a majetnicky mi položí ruce na ramena.

„Budu ignorovat fakt, že jsi rozzuřil mojí malou sestřičku, když okamžitě vezmeš svůj zadek a odporoučíš ho k tý úděsný bárbíně dřív, než vypadne z okna.“zakousnu se do rtu, abych se nerozesmála. Kluk se zasměje, a uvolní svůj postoj.

„Nebo co?“zeptá se naprosto v klidu. Cítím, jak mě Vik svírá silněji. Nesmí se porvat, mohl by tomu klukovi omylem vážně ublížit.

„Nebo ti tam ten zadek dokopu sama.“zavrčím na něj. Překvapeně ke mně vrátí pohled a ušklíbne se. Úšklebek mu teda rozhodně nesluší.

„Maličká, nerad bych ti ublížil, nech mluvit chlapy, ano?“odpoví posměšně a mávne mým směrem pohrdavě rukou, jako bych byla nějaký obtěžující hmyz. Tohle přehnal. Setřesu ze sebe Vikovy ruce a jdu přímo k němu. Dám mu pěstí do obličeje. Hlava mu odlítne do strany a já se potěšeně usměju. Otec mi nedával jen lekce pro boj s energií, jsem teď celkem dost dobrá v bojových uměních. Když Andrew hvízdne, potěšeně se ušklíbnu. 

„Liame!“zakřičí zděšeně bloncka v okně.

„Takže Liam? Ne namyšlenej debil? No… Obojí je dost podobný.“zasměju se. Podívá se na mě s takovou nenávistí, že by normální člověk ucouvnul, ale já jsem tak naštvaná, že udělám ještě krok blíž k němu.

„Hned. Vypadni. Z. Mojí. Zahrady.“hláskuju mu do obličeje. Pohrdavě se na mě podívá a nakloní svojí tvář ke mně. Když jsem mu dávala pěstí, neuvědomila jsem si, o kolik vyšší je. Musí se dost shýbat, aby měl obličej ve stejné úrovni, jako mám já. No a? Tak jsem malá, to neznamená, že nejsem šikovná!

„Odejdu jenom proto, že teď se dívá moc lidí, takže by mi stejně nedovolili ti řádně ublížit, ale slibuju ti, že ti to jednou oplatím, se stokrát větší silou.“zašeptá. Otočí se a s dramatickým odplivnutím odejde. Bloncka taky zaleze a já se naštvaně otočím na  Vika a Andrewa. Vážně mi chce vyhrožovat?!

„Co?!“zakřičím na ně. Andrew jen pokrčí rameny a vrátí se dovnitř. Vik pořád stojí a zírá na mě.

„Od kdy jsi tak drsná?“zeptá se překvapeně. Nejspíš mě tím nechce naštvat, ale pořád jsem dost nasupená z Liamovy výhrůžky, že mu odpovím naštvaným tónem, až ucouvne.

„Od tý doby, co mi jeden debil zlomil srdce a dupal po něm!“zakřičím na něj a odklušu dovnitř. Nezastavuju se, dokud nedorazím do svého pokoje. Zabouchnu za sebou dveře a s uspokojivým bouchnutím dupnu nohou. Přecházím naštvaně po pokoji, dokud se nepodívám z okna. Yep, měla jsem pravdu, mám okno přímo naproti Liamovýmu. Mám skvělý výhled na jeho záda, a blondýninu kudrnatou hlavu, když k sobě oba přirážejí. Ten blbec si ani nezatáhnul záclony. Nedokážu odvrátit zrak. Vejrám na ně asi dost dlouho, protože Liam najednou zvedne oči a setká se s mým pohledem. Škodolibě se usměje a silně přirazí. Bloncka vykřikne, což slyším naprosto čistě, jelikož Andrew už hudbu nejspíš zarazil. Prudce zatáhnu záclony.

Mám celkem ráda Andrewa :DD Je mi nejakej vysoce sympatisch :D Slibuju, že scén z Liamem tam bude víc!:D