Electric girl

Kapitola 38

Liam

Neměl jsem to dělat. Byla to příšerná chyba, ale nedokážu toho litovat. Nic lepšího jsem ještě nikdy nezažil a vím, že nezažiju. Naprosto celá se přede mnou odhalila, otevřela se mi tak, jako ještě nikdy nikomu... Moje srdce k sobě připoutala nerozbitným lanem a já proti tomu ani maličko neprotestoval. Je mi to jedno, jsem jí pohlcen už od prvního okamžiku, když jsem na ní narazil tehdy v kuchyni... proboha, nemůžu uvěřit, že to jsou jen 3 týdny zpátky... byl jsem naprosto ztracen. Nebudu kňoura ani lhář, nebudu si stěžovat a svádět vinu. Jsem vinnen a vím to. Nemůžu jí jim vydat, prostě si to nezaslouží. Musím jí zachránit od sebe a mě podobných. Eliz se v mém objetí nervózně zavrtí a já ji znovu políbím do vlasů. Takhle bych chtěl zůstat celý život, tady, v tichu a klidu bych mohl umřít s ní v náručí a bylo by mi to fuk. Za tohle bych dal všechno. 

Susan

Jsem z něj zmatená. Objímá mě, jako by na tom závisel jeho život, přitom oba víme, že tohle se znovu nestane. Byla to jednorázovka, i když mi to v srdci zanechá hlubokou ránu, která se pravděpodobně nikdy nevyléčí. Musím se dostat pryč, jinak už nebudu moct odejít. Zavrtím se v pokusu o vysvobození, ale jen mě políbí do vlasů. Protočím oči. Bezva... Prudce se zvednu a tím shodím jeho ruce. Překvapeně se taky vztyčí a hmátne po mě.

Hoh hochu, musím tě zklamat, ale druhý kolo už nebude... Nevím, co jsem to udělala, pořád tomu nedokážu věřit, ale taky nelituju. Bylo to úžasné. Vypadal tak...  Opravdově, přirozeně...  Bez masky... Snažím se nemotorně obléct pod tou podělanou peřinou, ale zrovna moc mi to nejde. Skončím na zadku zauzlovaná v dece. Super!

"Chceš pomoct?"ozve se z postele. Hodím po Liamovi vražedný pohled a zkusím se z deky vymotat. 

"Co přesně děláš?"ptá se ze zájmem. Za ten jeho pobavený výraz bych mu nejradši jednu vrazila... Kdybych se dokázala rozmotat! Liam se zvedne z postele a jde ke mě. Chci couvat, ale přišlápnu si jeden cíp deky a upadnu na zem. Zabolí to. 

"Nech mě ti pomoct."zamumlá a natáhne ke mě ruku. Odhodlaně zavrtím hlavou, ale on nebere ne jako odpověď. Vezme mě do náručí a i přes moje protesty mě donese zpátky na postel. 

"Nebudu se koukat, slibuju."povzdechne si a začne ze mě odmotávat deku. Zamotat se do peřiny? Proboha, to se může stát jenom mě. Když se dostane až ke kůži, opravdu odvrátí hlavu a peřinu ze mě sundá. Oddechnu si, ale hned mám nutkání znovu ji k sobě přitisknout, abych nebyla nahá. 

"Skoč si do koupelny."zamumlá a peřinu drží před svýma očima. Rychle se zvednu, seberu jeho oblečení a zavřu za sebou dveře. Opřu o ně hlavu a prudce vydechnu. Co jsem to udělala?! 

...

Sedíme s Liamem v místnosti s obřím stolem. Vypadá jako ten dlooouhej jídelní v Bradavicích... Dobře, vypadá jako půlka toho dlooouhýho jídelního v Bradavicích. Nervózně poposedávám na židil. Potom, co jsem vylezla z koupelny, mi Liam prostě pokynul, ať ho následuju. Nepromluvil od té doby ani jedno slovo. Nespletla jsem se v něm, byla jsem prostě jedna z kravek, co mu skončily v posteli. Začnu dupat nohou o zem a bubnovat prsty do stolu. Liam mě donutil sednout si přesně vedle čela stolu, což je strašně děsivý. On stojí vedle dveří a zamračeně zírá na zem. Vypadá tak strašně dobře. Zatímco jsem byla v koupelně, vzal si na sebe černé kožené kalhoty a černé triko do véčka. Teď, když vím co má pod něm, je skoro nemožný udržet od něj ruce. Naštěstí mě dokázal rozptýlit dost na to, abych se přestala klepat strachy. Nevím, co mi udělají, ale aspoň neumřu jako panna! Cuknu sebou, když se dveře otevřou. Liam zvedne hlavu a střetne se očima s Alicí. Ta se na něj zamračí, ale pohledu na mě se vyhýbá. Kecne si někam ke stolu a pohrává si s vlasy. Za ní jde usměvavej Adrian. Poplácá Liama po rameni a něo mu zašeptá. Tenhle kluk mi je meganesympatickej. Vypadá tak rozmazleně, nafoukaně a arogantně! Ale v tom horším smyslu než Liam. Liam je taky takovej, ale to ho dělá žhavým. Adriana to dělá odpudivým. Potom přijde dalších 8 lidí, který nepoznávám a jsem si jistá, že jsem nikdy neviděla. Nakonec žena, která pro mě s Liamem přišla s roztěkanou brunetou středního věku. Všichni si posedaj ke stolu, Liam taky. Žena z dřívějška si sedne do čela stolu, a naproti mě ta bruneta. Nervózně se na mě usměje, ale úsměv jí neopětuju. 

"Není nebezpečné, nechat ji takhle volnou?"prohodí nějakej chlap zprava. Nedívala jsem se, proto si nejsem jistá, který. Pohrdavě si odfrknu, srab. Žena v čele se rozesměje. 

"Nic ti neudělá Leopolde, a přestaň bejt taková měkota."směje se mu. Otočím hlavu doprava a okamžitě poznám Leopolda. Klopí hlavu ke stolu a je rudý až za ušima. Potěšeně se usměju, i když mě žena vlastně urazila. 

"Takže, všichni kromě téhle slečny víme, proč jsme tu. Chce se někdo ujmout vysvětlování?"vypadá to, že tahle stará, bílovlasá žena je tu velitel. Divný. Nikdo se neozve. Žena protočí oči a upře je na mě. 

"Takže... Víš proč Navitas nesnášejí Caucho?"zeptá se mě na divnou otázku. Kdo by to nevěděl? Není moc normální a dobrý na udržení příjemnejch vztahů, když se vás někdo snaží vyhubit. Pokrčím rameny a zadívám se na stůl. 

"Odpověz!"zařve žena a bouchne dlaní do stolu. Leknutím povyskočím na židli a mimoděk vyhledám Liamův pohled. Kouše si spodní ret, a nenápadně na mě kývne. 

"Snažíte se nás zničit, zabít, zneškodnit...? To nezní moc jako věci, kvůli kterejm se začít kamarádit."mluvím s pohledem upřeným do stolu. Po mém prohlášení se všichni začnou smát. Mám na puse slinu nebo co jako?! 

"Jsi bláhová. Proč bysme vás měli chtít zničit?"směje se žena vedle mě. Pokrčím rameny, ale rychle si pospíším s odpovědí, aby se bělovláska nenaštvala. 

"Závidíte nám?"zkouším. Další salva smíchu. Jsem strašně zmatená a znovu vyhledám jeho pohled. Jediný se nesměje. Vypadá zničeně, ruce na stole zatíná v pěst, ale když si všimne mého pohledu, povolí je. Nejistě se na mě usměje. Rychle uhnu pohledem. Dnešek je prostě divnej. 

"Ne zlatíčko, to vy závidíte nám."oznámí mi bělovláska. Pohrdavě se na ní podívám. 

"A co jako? Ty červený vlasy? Promiňte, ale vypadá to úúděsně."žena se na mě zamračí, a mimoděk si ty své bílé projede rukou. Tím odhalí červené vlasy ukryté hluboko pod těmi bílými.

"Ne hlupačko, tohle."zavrčí na mě a potom zmizí. Zamrkám a zmateně se podívám pod stůl. Dooobře, tam nezalezla. Kde sakra je? Celá rudá z rozpaků vykouknu nad stůl. Všichni se na mě pobaveně dívají, bezva. Žena se najednou objeví na druhé straně stolu. Šokvaně zalapu po dechu. Hustýýý!!!

"Závidíte nám teleport."řekne obřadně a znovu zmizí. Vyprsknu smíchy.