Electric girl

Kapitola 10

Budou nějak komentovat moje modřiny? Pochybuju, nechtějí si to rozházet s otcem, oni odsud na rozdíl ode mě nevypadnou. Pomalu se svlékám, modráky jsou pořád citlivé. Je mi trapně, když vyjdu z kabinky úplně nahá a spatřím před sebou 4 osoby v oblecích podobných skafandru. Nepoznám jejich tváře, což je jediná pozitivní věc. Kdyby tu dělala teta Fran, nebo strýček John, nejspíš bych se trapností zhroutila. Skafandry mi pokynou k lehátku, které stojí uprostřed místnosti. Nejdřív se snažím aspoň rukama zakrýt, ale je nemožné vylézt na lehátko a zároveň si držet ruce před tělem. Frustrovaně vydechnu a prostě si pomůžu rukama nahoru. Ať se kouknou vědátoři, nepředpokládám, že by naživo někdy něco takovýho viděli, vzhledem k tomu, že jsou celej život zalezlý v laboratoři. Lehnu si a zírám na bílý strop. Br… Přijdu si jak pokusný králík, když mi do ruky píchnou infuzi. Svět se mnou zčerná a já se ponořím do temnoty.

 ...

Celá místnost se se mnou motá. Lítám? Opatrně otevřu oči. Jsem sama, stále ležící na lehátku. Infuze je pryč, takže usoudím, že už jsou hotoví. Rychle se zvednu. Nic horšího jsem udělat nemohla. Zatmí se mi před očima a zřítím se na zem. Zabolí mě koleno.

Jakoby nestačily modřiny, co už mám… tiše zavrčím a pomalu se zvednu. Odpajdám do kabinky, kde se chci obléct. Zjišťuju ale, že moje oblečení jaksi chybí. Je tu jenom spodní prádlo, růžová krajková podprsenka (tipuju, nikdy jsem nic tak maličkatýho neviděla), a ten růžovej proužek látky mají být nejspíš kalhotky. I když si to na sebe obleču, připadám si jako nahá.

Probůh Suse, právěs ležela nahá pod kudlou čtyřem naprosto cizejm lidem, takže co teď řešíš?! Vynadám si a vyjdu z kabiny. Nathan sedí na židli a něco si čte. Když vstoupím, zvedne oči a usměje se.

„Líbí se mi to.“posmívá se mi, bezva. Odvrátím od něj hlavu, a teprve teď si všimnu Vika opírajícího se o zeď vedle dveří mé kabinky. Má na sobě jen boxerky, takže se mi zamotá hlava z pohledu na jeho tělo. Neúmyslně vyhledám jeho pohled. Sjíždí mě od hlavy až k patě. Má vykulené oči a zarudlé tváře. Taky se mi zdá, že nějak divně dýchá, ale mám problém s vlastním dechem, takže si tím nejsem úplně jistá.

„Ty modřiny…“zavrčí temně a udělá krok ke mně. Jsem tak strašně pošetilá. Vážně jsem si myslela… Co vlastně? Že na něj působím aspoň trošku tak jako on na mě?

Hloupá Suse, moc moc hloupá Suse. Mentálně si nafackuju.

„Upadla jsi ve vaně?“zeptá se s hraným zájmem Nathan, i když je jasné, že tohle by se ve vaně nestalo. Přikývnu a odvrátím pohled od Vika. Je mi špatně z jeho znechuceného výrazu.

„Píchli ti nějaký druh látky, díky níž by měly všechny do hodiny zmizet. Kdyby tě takhle někdo viděl, mohl by se myslet, že tě někdo mlátí, vtipné, že?“zasměje se jako jediný. Sklopím oči, rudá až po kořínky vlasů. Nathan odejde do rohu místnosti a zmáčkne modrý knoflík. Předtím jsem si ho nevšimla. Vedle něj jsou další 3. na co? Nemám čas víc přemýšlet, protože ze stropu začne stříkat voda. Zaječím a poskočím leknutím, ale nedokážu odhadnout, jako teplotu voda má. Není ani ledová, ani teplá. Podívám se na své tělo. Nejiskřím. Wow!

„Dobře, vodu jste zvládli.“zamumlá Nathan a zmáčkne druhý knoflík. Ze stropu se vyvalí mlha. Pořád nejiskřím. Vyzkouší další čudlík, ze stropu padá sníh. Mé tělo nijak nereaguje. Necítím přirozený chlad, zmateně se podívám na Vika, ten si mě ale nevšímá.

„Žádnou paniku děti.“poradí nám Nathan, než zmáčkne poslední knoflík, červený. Ze stropu vyšlehne plamen a začne se ke mně nebezpečně rychle přibližovat. Oheň? Chce nás ten chlap zabít? Jsem ohromená šokem a strachem, nedokážu se ani pohnout. Plamen je skoro u mě, když se přede mnou zjeví Vik. Zabalí mě do své náruče a snaží se mě tím ochránit od ohně. Co to ten kluk vyvádí?