Electric girl

Kapitola 11

Plameny nás olizují, ale nic necítím. Ani žár sakra! Nejdřív mám strach, že se mi popálí kůže, ale když mi dojde, že na ní oheň vůbec nepůsobí, začínám mít strach o své vlasy. Plameny náhle mizí a stojím ve Vikově náruči. Tisknel mě k sobě, jako by na tom závisel jeho život. Jeho polonahé tělo mě hřeje víc než oheň. Polykám a dýchám jeho opojnou vůni. Cítím jeho hlavu, zabořenou v mých vlasech a jeho dlaně na mých bedrech. 

„Jsi v pořádku?“zachraptěl. Bála jsem se, že mě zradil hlas, tak jsem radši jen přikývla.

„Jsi v pořádku?“zachraptí. Bojím se, že mě zradí hlas, tak radši jen kývnu.

„Bude ti vadit, když tě ještě nepustím? Nejsem si jistej, jestli bych to dokázal.“zavrtím hlavou, jsem s tim naprosto spokojená. Přidržujeme se navzájem. Kromě toho ohně je to až bolestně bezpečně známé. Stála bych tam s ním klidně celý život, jeho blízkost je tak opojná, ale Nathan zakašle. Pod rukama cítím, jak se Vikovo tělo napíná, ještě jednou se zhluboka nadechuje mých vlasů, a o krok ustupuje. Pořád mě drží nataženými pažemi a na tváři měl bolestný výraz. Bez jeho teplého těla si přijdu maličká a nechráněná. 

„Wowo! Tak tohle bylo něco. Kdybych nevěděl, že chodíš s Bell, řek bych, že máš něco se Suse, Viku!“ozve se nový neznámý hlas. Otáčíme se za ním. U dveří vedoucích ven stojí muž, kolem 21. Má hnědé vlasy, modré teplé oči a široký úsměv. Podivím se, když nenajdu ani stopu po modrých konečcích. Jsem si ale jistá, že člověk to není.

„Andrew!“vykřikne Vik, až nadskočím. Najednou mu nedělá problém mě pustit.

„Ty brďo, poznals starýho kámoše? Vidíš, co mi udělali s hlavou?! Modrá mi šla k očím!“postěžuje si Andrew. Takže co? Obarvili mu vlasy? To se nechal? Zamíří k sobě, a když se v půlce cesty potkají, chlapisky se obejmou.

„Susan, tohle je Andrew Valace. Je jedna třetina vašeho podpůrného týmu. Andrew, tohle je Susan.“nervózně Andrewovi zamávám. Ten se uchechtne, a v další chvíli už se vznáším nad zemí v jeho náruči. Zapištím, když se mi nohy odlepí od země, a on se znovu zachechtá.

„Promiň prcku, nemoh jsem odolat možnosti ohmatat si tak krásnou polonahou ženskou.“zašeptá mi, ale jsem si jistá, že ho slyšel jak Nathan, tak Vik. Andrew je namyšlenej egoista. Usměju se mu do ramene, když dostanu nápad. Přiložím mu ruku doprostřed hrudi. Jsou vidět modré blesky, proudící z mých prstů. Potom Andrew letí vzduchem a skončí rozpláclý na druhé straně místnosti s bolestným výrazem na tváři.

„Promiň prcku, nemohla jsem odolat možnosti nakopat zadek jednomu egoistickýmu imbecilovi.“potěšeně se usměju a mrknu na Andrewa. Vik se na mě dívá s vytřeštěnýma očima, a mě dojde, že dlouho neviděl, co umím. Radši obrátím pozornost k Nathanovi, který se jako jediný potěšeně usmívá.

„Tvůj otec říkal, že si se zlepšila.“pronese, a já si nejsem jistá jak na to reagovat.

„Zlepšila?! Co jsem naposled čet její spis, neuměla ani odhodit kouli! Teď mě odstřelila 5 metrů pryč bez mrknutí oka!“zavrčí Andrew. Musím se usmát jeho ublíženému tónu.

„Odstřelila tě holka? Styď se Andrewe.“

„10 minut před spaním mlátit hlavou o zeď!“do místnosti vejde žena s dalším mužem. Drží se za ruce a oba se zářivě usmívají, když popichují Andrewa. Vypadají na 30, možná 25. Mají barevné oblečení, což mě na nich fascinuje nejvíc. Žena má na sobě oranžové šaty se žlutými květy, muž zelenou košili a džíny.

„To by stačilo. Suse, nechci už nikdy vidět, jak používáš svojí sílu na někoho z našich, Andrewe, žádné další nemístné poznámky, Zoe a Chade, žádné popichování. Máme zpoždění, půjdeme.“Nathan na nás nečeká, a prostě vyjde ven z místnosti. Vik s Andrewem ho okamžitě následují smějící se nějakému jejich soukromému vtipu. Zoe a Chad se na sebe zasněně dívají, když vycházejí ze dveří, a já v místnosti osiřím. Připadám si mezi nimi jako vyvrhel, víc sama než za celý měsíc. Na chodbě strhnu první záclonu, kterou spatřím a zabalím se do ní. Musím popoběhnout, abych zbytek neztratila. Nathan nás vede ven, a já se musím smát, když vidím Vikův vyděšený výraz.

„Nathane, nemůžeš nás nejdřív, ech, nám dát něco na sebe?“ptá se koktavě Vik. Andrew ho plácne s úsměvem po rameni.

„Pako, Susan slintá z pohledu na tebe, a ty se chceš oblíkat? Jsi blázen?“Vik se na něj vražedně podívá, ale Andrew se jenom kření. Neslintám, že ne?! Pro jistotu si nenápadně otřu pusu. Nejspíš to moc nenápadně nebylo, protože po mě Andrew blýskne vědoucím úsměvem a mrkne. Protočím oči, předběhnu Vika s Andrewem a zařadím se vedle Nathana. Je mi z jeho blízkosti špatně, ale lepší než jít sama. Když vystupujeme z pevnosti, jsem celá nervózní. Zaseknu se před branou, která nás odděluje od zbylého světa, a podezřívavě si jí prohlédnu. Je naprosto obyčejná, ale pro můj život bude důležitým prvkem. Až projdu skrz ni, konečně začnu žít. Vedle mě se postaví Vik, a aniž by se na mě podíval chytí mou ruku. Vděčně jí stisknu a spolu vyjdeme ven.

Božíčku, jsme v kempu,  a já po 3 dnech konečně chytila připojení!! Nevím, jak teď budu přidávat, protože stojím na židli s počítačem nahoře jak nejvíc to jde :D komenty a vote mě ale stále potěší!!