Electric girl

Kapitola 21

Už třetí den jsem zamčená ve svém pokoji. Můj život se smrsknul na postel, zásuvku a počítač. Po hodinách, kdy mi na dveře bušili střídavě Andrew a Vik, jsem je nabila, načež s tím přestali. Jestli jsem přemýšlela nad tím, odkud zná Liam moje prostřední jméno? Och to teda, ale co s tím dělat? Nejsem si jistá, jestli by moje tělo zvládlo jeho přítomnost aniž by ho zlíbalo do bezvědomí nebo spražilo jako topinku. Zrcadlům se raději vyhýbám, vypadám jako chodící mrtvola. Závěsy okna nechávám zatažené, ale přesto slyším vzdychy ozývající se z jeho pokoje. Nedokážu na něj nemyslet, i když se snažím. Když spím, což se moc nestává, tak se mi zdá o jeho chytných rtech přitisknutých na mých, o jeho rukách zapletených v mé hlavě. Potřesu hlavou, abych dostala tyhle stupidní obrázky z hlavy, už zase se nechávám unášet fantaziemi. Podívám se na hodiny. Je něco kolem 4 odpoledne, povzdychnu si, skopu ze sebe deku, a vydám se na dlouhou pouť směr koupelna. Aniž bych se obtěžovala pohledem do zrcadla hupsnu do vany. Kartáčuju svoje tělo tak dlouho, dokud nemám jistotu, že všechna špína co se na něm za 3 dny nahromadila je pryč. Přijdu si jako po chřipce, jsem naprosto zesláblá po třech dnech bez jídla a maličko dehydratovaná, protože cesta do koupelny je vážně dlouhá. Díky energii získávané ze zásuvky jsem se nejspíš nezabila, ale pořád to nestačí na to abych byla fit. Umyju si i vlasy, a spěšně je fénem vyfoukám. Potom jen ve spodním prádle s dlouhým povzdechem rozáthnu záclony. Mžourám do odpoledního sluníčka a zaostřím na Liamovo okno. Nejsem překvapená, když ho tam nevidím, co by dělal doma, když může randit a plést hlavy blbkám co mu podlehnou... Argh, zase na něj myslim. Ze šatníku si vyberu tričko s nápisem Prava láska nikdy nekončí, protože neexistuje, a k tomu šortky. Make-upem zamaskuju kruhy pod očima a řasenkou zvírazním oči. Bosa docupitám do kuchyně. Aniž bych se podívala ke stolu, si začnu připravovat sandwich.

"Chcete taky?"zeptám se kluků vesele, naprosto vědoma si jejich přítomnosti. Je ticho, proto jenom pokrčím rameny a dodělám si svoji obědovečeři. S chutí se do sandwiche zakousnu a s plnou pusou se otočím, abych čelila Vikovi nastopro nasupenému výrazu. Maličko se přidusím, když zjisím, že u stolu sedí i Alice, Adrian a Liam s kartami v rukách.

"Och..."zasměju se a mávnu na ně rukou v němém pozdravu. "Tak vás jsem tu nečekala."Vik se zvedne a rychle přejde ke mě. Obejme mě. Zůstanu zmateně stát a nevím kam s rukama. Nemám z toho žádný pocit.

"Nevstala jsem z mrtvejch brácho, zklidni se."nejistě ho odstrčím, ale on se usmívá.

"Měli jsme o tebe strach, Suse."napoví mi vesele Andrew. Na něj se nějak podívat nemůžu, je mi trapně z toho, jak jsem se chovala. Opatrně obejmu Vika kolem pasu a přejdu s ním ke stolu.

"Co hrajete?"

...

"Nebudeš mít štěstí v lásce, narozdíl ode mě!"vytahuje se na mě Andrew, když už je po milionté porážím. Pokrčím rameny, ale mám dobrou náladu. Liama se mi daří ignorovat, za celý večer jsme na sebe nepromluvili. 

"Přemýšleli jsme, že zítra půjdem na tůru, přidáš se?"zeptá se mě mile Adrian. Pokrčím rameny a hodím pohled na Vika s Andrewem.

"My už souhlasili."oznámí mi Vik s úsměvem. Dneska se na mě pořád jenom tak hrozně... mile usmívá. Je to až maličko děsivý.

"Ok, v tom přípaadě tu nehodlám trčet sama."mrknu na Adriana.

"Bezva, sejdem se kolem 11?"všichni se domluvíme na podrobnostech. Přestanu vnímat, když začnou plánovat cestu, mapu jsem tolik detailně nezkoumala. Odejdou až kolem 11, a na mě dopadá únava.

"Řekneš nám, co se stalo, žes měla potřebu zavřít se na tři dny a nahnat nám na infarkt?"zazubím se na Vika a zavrtím hlavou.

"Fajn!"vykřikne rozhořčeně, ale zkazí to úsměvem. Chci si jít lehnout, proto jim popřeju dobrou noc a vydám se do pokoje.

"A opovaž se tam zase zamknout!"zavolá za mnou ještě Andrew. Najednou mám strach, že se ke mě pokusí dostat, z čehož by vznikla extrémně trapná situace.

"Vážně si myslíš, že se nezamknu a  nechám vás mi neohlášeně vlítnout do pokoje, když se převlíkám? Zapomeň!"křiknu naklánějící se přes zábradlí schodiště.

"Ale slibuju, že zítra vylezu!!!"houknu ještě, než se s úsměvem vytratím do pokoje. Za 15 minut už spím, bezpečně zamčená.