Electric girl

Kapitola 13

„Vítejte doma.“prohlásí slavnostně Nathan, když nám otevírá vstupní dveře. Andrew se dovnitř chce vecpat první, proto mu dám ránu, až odletí za nás všechny. Zavrčí na mě, ale to už ho ignoruju. Vstupuju dovnit zadržující dech. Dobře, vlastně ani nevím proč, na chodbě by nebylo nic podivného, kdybych nespatřila těch milion párů bot narovnaných v botníku. Tohle je ráj (yep, jsem malinkato šáhlá na boty). Všechny mají na sobě logo prestižních značek, takže uvažuju, jestli jde o originály, nebo padělky. Ale sakra, je to jedno, tyhle boty jsou LUXUSNÍ!

„Nestůj tam tak, nemůžem kolem tebe projít.“zabrblá Vik nevrle. Jakoby kolem nebylo dost místa. Protočím oči a vydám se dál, prozkoumat náš nový domov.

…

Po detailnějším prohlednutí zjišťuju pár věcí:

1.     Vnitřek domu je ještě větší než zvenčí vypadá.

2.     Miluju svůj novej pokoj, vybrala jsem si ten nejdál od schodů, má sice debilní výhled přímo do okna sousedům, ale má vlastní televizi i koupelnu, což zbylé dva ne. Je zařízený v červeno bílé barvě, s vlastním šatníkem, vybaveným oblečením přímo na mě (takže předpokládám, že ten, kdo to navrhoval dobře tipoval, který si vyberu) ve všech barvách (včetně fialkově žluté, která se nikde nedá sehnat, poněvadž neexistuje), velkou skříňkou plnou šperků a šminek, a obří manželskou postelí, na který se budu moct roztahovat, jak budu chtít, aniž bych spadla. V rohu místnosti potom stojí psací stůl s notebookem taky červené barvy. Na zdi visí obří nástěnka s fotkami mě a Annabel, Vika a Annabel, mě a Vika, mě a Andrewa, Chada a Zoe, mého otce a matky… Nejspíš to dobře umějí s photoshopem, vzhledem k tomu, že jsem Andrewa v životě neviděla.

3.     Máme vlastní hospodyni, která nám bude uklízet a vařit + ví o Navitas, ale sama je člověk (nope, nemám páru jakpak to)! Je to 50 letá milá paní se staromódním oblečením, ale vřelým úsměvem, byla se nám ukázat, ale nastoupí až za týden.

4.     Nesnáším fakt, že Vik spí jen za tenkou stěnou oddělující můj pokoj od jeho (yep, vybral si ten vedle mého, s koupelnou spojenou s tím třetím).

5.     Andrew u nás zůstane jak nejdéle bude moct, protože tenhle barák miluje stejně jako já

6.     Tělocvična ve sklepě je obrovská, vířivka megapohodlná a bazén ohřívací

7.     Ten červenej kabriolet v garáži je jenom můj!

8.     Ta suprová motorka taky! (to že na ní jezdit neumím, je jenom drobnost)

Pokud bude život mezi lidmi dál pln takovýchhle skvělých překvapení, budu to tu milovat.

„Takže, jste si jistí, že všemu rozumíte?“sedíme v kuchyni, a Nathan nám už po milionté opakuje instrukce. Mám nutkání protočit oči, ale radši jen kývnu, Nathan by mi možná fyzicky ublížil, kdybych to udělala znovu.

„Do školy jdete za týden, March nastupuje za týden, Zoe a Chad vás přijedou zkontrolovat za týden…“

„Nathane, oni to vědí. Není tak těžký zapamatovat si těch pár věcí. Suse, kdybys cokoliv potřebovala, jsem 10 minut odsud, dobře?“Zoe je nakonec v celku fajn, veselá a chová se jak malý dítě, naprosto idealní na pokec. Usměju se na ní a kývnu, tohle už mi taky připomíná po desáté.

„Dobře, takže už vám dáme pokoj.“ukončí Chad a začne posrkovat Zoe ke dveřím. Ta se mu ale vysmykne a ještě mě dlouze obejme. Probůh, já se jich snad nezbavím! Jediný, po čem teď toužím, je hupsnout do tý boží vířivky a dát si jednadvacet.

„Zoe, pojď už, můžete si skypovat.“mrmlá Chad. Zoe se při tom nápadu rozzáří jako vánoční stromeček. Jen to ne, tahle holka je vážně bezva, ale mluvit s ní, je taak vyčerpávající! 15 minut mi povídala o svých nových letních šatech, které jí obstaral Nathan, jenom o jedněch z toho bilionu! Zamumlám něco ve smyslu, že nevím, jestli budu mít čas, a když vidím, jak její úsměv pohasíná, okamžitě se zastydím. Co mi to udělá, udělat týhle holce radost? Odpřísáhnu, že jí aspoň jednou zavolám, po čemž konečně odejdou. Zabouchnu za nima dveře a hluboce vydechnu.

„A teď to rozjedem!“zakřičí Andrew a hrne se ke stereu, které stojí v obýváku. Dům se začne otřásat v pantech, když se jím rozezní nějaká příšerně uřvaná rocková kapela. Zasměju se a přidám se k jeho bláznivému poskakování po místnosti. Na refrén beze slov řveme a já jsem vážně šťastná. Vik nad námi jen zakroutí hlavou a odejde nahoru. S Andrewem se rozřehtáme jako paka. Po chvíli se ale zarazíme, ozve zvonek. Nejdřív si nejsem jistá, jestli to nebyla jen součást hudební kulisy, ale když se zvonek rozcinká znovu, vyskočím z gauče a překvapeně se otočím na Andrewa.

„Čekáš někoho?“zeptám se ho zmateně, i když si jsem na 99% jistá, že odpověď je ne.

„Že by si Nathan něco zapomněl?“navrhuje Andrew. Slyším, jak Vik sbíhá po schodech, tak zrychlím, abych to byla já, kdo otevře. Když si Vik uvědomí, že tam budu dřív, zastaví se a opře o stěnu. To mu teď tak vadí být mi poblíž? Přenechám řešení Vikovi nenávisti na jindy, a otevřu dveře. Málem omdlím.