Electric girl

Kapitola 6

"Každou podělanou sekundu co jsem s ní, si představuju tebe. Není jako ty, nemá tvou vůni, tvůj humor a nezná mě jako ty, ale vím, že mě neodkopne tak jako jsi to udělala ty. Ničí mě tvůj nezájem, Suse. Nedokážu to sám, a s Annabel mám chvíle, kdy jsem skoro spokojený."

Myslím na Annabelin šťastný pohled, když jí Vik držel za ruku, a vím, že tohle ji udělat nemůžu. I když ho chci víc než cokoliv, nemůžu jí zklamat. Budu stejně dobrá, jako je ona. Pomalu, opatrně dojdu k Vikovi, dám mu ruce kolem krku a lehce ho políbím na rty. Chce si mě přitáhnout, ale chytím jeho ruce a odmotám je ze sebe. Vrtím hlavou, a smutně se usměji. Políbím ho na každou tvář, pomalu, vychutnávám si jeho kůži, šimrají mě jeho od rána povyrostlé vousy, lákají jeho rty, ale ovládnu se a pomalu odtáhnu. Když se zadívám do jeho očí, které jsou zmatené a plné lásky, málem neodolám. Přesto se nahnu k jeho uchu a polknu.

„Miluju tě Viku, proto zůstaň s ní. Potřebuju aby jsi s ní zůstal, dobře? Je to tak lepší."bez dalších řečí se rozeběhnu pryč, nezastavuju se, běžím dál a dál, protože kdybych se otočila, a on tam byl, připravený o mě bojovat, nedokázala bych ho znovu odmítnout. Vrážím do lidí, kteří mi zděšeně uskakují z cesty a je mi to fuk. Tímhle se můžu zabývat později, teď chci jenom pryč. Zastavím až v zahradě. Postavím se do stínu borovice, objímám se snažící se zastavit bolest, která mě uvnitř svírá, a bulím.

...

Za Anabell do pokoje se vracím až večer. Mám problém podívat se jí do očí, pocit zrady je příliš silný. Zamumlám něco o únavě a odporoučím se do svého pokoje. Když o hodinu později klepe, dělám, že spím. Jak je možné, že jsem za jeden den dokázala zamotat tolik věcí? Když se dvě hodiny převaluju v posteli bez toho, abych aspoň na chvíli usnula, rozhodnu se dojít si pro něco k jídlu. Otevřu lednici, když zaslechnu steny z Annabelina pokoje. Snažím se to ignorovat, ale je to naprosto nemožný. Když začne křičet, přikryju si uši rukama a začnu si zpívat. Trvá 15 minut, než to přestane. Konečně se pustím do svého jogurtu. Když už mám lžičku skoro v pusu, otevřou se dveře a z nic vyjde Vik. Nemá na sobě tričko, je jen v trenkách. Jde pozadu a směje se něčemu co Annabel říká. Moje srdce se znovu láme, ale snažím se myslet pozitivně. Aspoň vidím, že jeden z nás může být šťastný.

Rychle se vzpamatuju, seberu svůj jogurt a po špičkách jdu kolem Vika do svého pokoje. Zaregistruje mě, a na chvíli navážeme oční kontakt. Bolest v jeho očích je nepopiratelná. 

"Miluju tě."zašeptá mým směrem. Annabel se mu vrhne kolem krku a mě dojde, že si nemůžu být jistá, komu to řekl. Rychle se schovám do postele a po chvíli se brečením natolik vyčerpám, že usnu.