Electric girl

Kapitola 45

"...Adrianem. Mezi Cauchy koluje legenda, že každý z nás... má někde svojí druhou půlku, špřízněnou duši, jestli chceš, ale to není úplně výstižný, protože technicky by to měla být druhá půlka tvojí duše, ne další... To je jedno. Na konci puberty, kolem 17 let, mají někteří z nás vizi. Není vyvolaná drogama ani ničim takovym, prostě se to stane. Je to jako teleport, nebo ovládání energie, nepochopíš to, ale existuje to."Spřízněný duše? Jasněě... No táák, vždyť je to jako vystřižený ze Stmívání! To že tomu budeš řikat jinak neznamená, že to není stejná blbost! Teleport jsem ještě pochopila, ale tuhle kravinu... To už je prostě moc. Teď mi tu ještě oznam, že ty jí... 

"Měl jsem vizi."oh bezva! Chceš si popovídat o svojí halucinaci? Spusť! Mám co dělat, abych se nezačala smát. 

"Bylas v ní ty."otevřu pusu a překvapeně zamrkám. Bylo by to vážně romantický, kdybych tomu věřila, ale je to blbost. Liam se na mě smutně dívá a čeká na mojí reakci. Zamračím se a zavrtím hlavou.

"Eh... Tohle nepůjde. To ti prostě uvěřit nedokážu."řeknu omluvně a pokrčím rameny. Smutně se usměje a pokroutí hlavou. Ustoupím od něj o krok, ale pořád ho pozoruju. Mám chuť jít ho utěšit, říct, že mu věřím jen proto, aby mu z tváře zmizel ten smutný výraz... Bohužel to ale nejde. 

"Omlouvám se."začne ale já mu skočím do řeči.

"Ne, není za co! Prostě na to zapomeneme! Není to tak tež..."prudce vykročí, chytne můj obličej do dlaní a upřeně se na mě zadívá. Detailně mi ho celý zkoumá a já jsem z toho nervózní.

"Dokážeš ignorovat to co ke mě cítíš? To, jak chceš, abych tě políbil? Tu potřebu utěšit mě? Protože nejsi jediná kdo jí má! Potřebuju tě, a mám plný zuby předstírání, že to tak není! Jsi pro mě nepostradatelná! Jako vzduch, jako voda, jako energie... Nechci, aby sis vzala Adriana jen protože tě k tomu oni donutili! Nejsme ve středověku sakra! Musíš mít právo vzít si toho, koho chceš! Toho, kdo tě udělá šťastnou!"jsem z jeho prohlášení dojatá ale taky zmatená. Neujde mi, že mluví o někom, ne o sobě. 

"Ty to nebudeš? Ani když mě potřebuješ?"zašeptám a jedna jediná slza mi steče dolů po tváři. Rychle mi jí setře a smutne se usměje. 

"Nemůžu to být, miláčku. Nezasloužím si tě. Nikdy by mi nedovolili být s tebou."políbím ho, než stihne říct něco dalšího. Omotám si ruce kolem jeho krku a mačkám ho na sebe. Polibek je slaný od mých slz, plný smutku a tajných příslibů, co by mohlo být, ale nikdy nebude. Trvá jen chvíli, ale přesto vím, že na něj nikdy nezapomenu. Odtáhnu se od Liama se zavřenýma očima, otočím se a odejdu pryč. Nadechnout se odvážím až venku z tělocvičny a ani tam se neodvážím ohlédnout, protože vím, že kdybych to udělala, tak bych ho nemohla nechat jít. Prázdné místo je zpět ve mě, ale teď už vím, že se s ním budu muset smířit. Pravděpodobně tam bude už pořád, ale je to lepší, než ty chvilkové úlevy. Teď už je mi jasné, že Liam mi nic jiného než okamžiky štěstí nabídnout nemůže, a i když jsem měla pocit, že to je to jediné, po čem toužím, nedokážu to. po každém tom výjezdu až do nebe následuje tvrdý pád až na dno. Potřebuju se z něj dostat, ale bez jeho pomoci. Dokážu se vyšplhat nahoru, jen mě nesmí nikdo srazit znovu zpět. Zvedat se je čím dál tim těžší. Nějak tuším, že Adrian mi to neudělá, ať proto, že by se tím zničila ta dohoda o míru, ale je mi to fuk. Stačí mi vědět, že už mi nikdy nebude tak smutno, prázdno a přitom těžce, jako mi je teď. Končím s nemravnými sny o Liamovi, končím s přemýšlení o něm. Nikam to nevede a já se s tím budu muset smířuit. Vím, že to dokážu, jsem silná. 

Nooo... Takže konečně další kapitola! Hrozně moc děkuju za minulé komentáře :D Vím, že jsem vás maličko vydírala, ale udělali jste mi děsnou radost! :D Lidičky, máme 5 a půl tisíce přečtení! Jste nejlepší! Vaše názory na tuhle kapitolu? :// Je to tak hrozně smutný!! :(( Za případné chyby se omlouvám! 

Love u all :))