Electric girl

Kapitola 3

Dneska se mi už podruhé na moment zastaví srdce, otevřu pusu a začnu lapat po dechu jako leklá ryba. Nevím, jestli se radovat, nebo brečet. Otec ven nepouští jen tak někoho a já ještě rozhodně připravená nejsem. Pokud by se tam objevili Caucho... Nechci si to ani představovat. Rozhodně bych se jim neubránila. 

 „Otec neni blbej, to... Je to naprostá kravina. Odkud to víš?"odmítavě zavrtím hlavou a znovu si začnu hryzat nehty. To není možný. 

„Tvůj otec není jedinej kdo má ve vedení slovo."

"Takže tvůj tatík ti něco naznačil?"Vik zachmuřeně přikývne. 

"Je to kravina Viku. Určitě."

"Něco na tom je! Lidi venku začínají mít z celý týhle barabizny podezření a tvůj otec chce ven posílat co nejvíc lidí. Většinou jsou to ale chlapi v dost... Uhm.. Pokročilym věku."

"Pochopitelně. Jenom oni by se dokázali ubránit..."polknu. Nechci o nich mluvit. 

"Existence Caucho nikdy nebyla prokázaná, Suse. Zrovna tenhle strach mi připadá totálně iracionální."vražedně se na něj podívám, ale on jen pokrčí rameny. Nelíbí se mi, že je proti mému pohledu imunní. 

"Koho chce poslat ven?"

"Nás dva."polknu. Spolu. Sami. Tam venku. Wow. 

"Suse, budeme moct konečně žít normálně! Tam venku nás nebude nikdo denně kontrolovat! Budeme chodit na školu jako úplně normální teenageři! Nejsi ani trochu nadšená?"jsem všechno jenom ne nadšená. Když jsme se o tom před ani ne půl hodinou s Vikem bavili, rozhodně jsem nečekala, že naše chvíle přijde tak brzo. 

„Ale my nejsme normální Viku! "Zhluboka se nadechnu.

„Neumím to ovládat..."řeknu zaraženě a začnou mi vodnatět oči. 

"Mohla bych začít jiskřit a všechny nás prozradit!"Vik jen zavrtí hlavou a obejme mě kolem ramen. Kolíbáme se ze strany na stranu oba ponořeni ve svých myšlenkách a já po dlouhé době nepřemýšlím nad tím, jak dobře se v jeho objetí cítím. Tentokrát mi totiž nepřináší klid ani pocit bezpečí, jen utvrzuje drsnou realitu téhle chvíle.

"Musíme jít."řeknu, odtáhnu se od Vika a setřu si pár slz, které mi unikly z očí. Vik mě zarazí, když se chci zvednout a položí mi ruce na ramena. Jsem donucena se na něj podívat. 

"Zvládneme to, ok? Jsem tu s tebou a vždycky budu."píchne mě u srdce, ale jen přikývnu. Vik mě neopustí, je jenom, že má teď Annabel, my dva si zůstaneme blízcí. A to mi musí stačit. 

"Tak pojď, trubko. Musíme tvýmu taťuldovi ukázat, že se ničeho nebojíme."jako na zavolanou se otevřou dveře a z nich vyjde podmračená Annabel. 

"Všechno v cajku?"zeptá se, ale pohled má upřený na Vika. Ou. 

"Doufejme. Potom se za tebou stavim, ok?"řekne a lípne jí pusu na tvář. Ann zrudne a provinile se na mě podívá. Je to zvláštní, ale jsem tak hluboko v myšlenkám, že si na moment ani neuvědomím, že bych měla žárlit. Prostě se na ní usměju a vyjdu s Vikem ruku v ruce ven z bytu. 

"Budu vám držet palce, a Eliz? Nenech se jím zviklat, jů? Máš nás a my tě totálně žerem, jeho nepotřebuješ."usměju se na ní a v tu chvíli jsem opravdu ráda, že mám tak skvělou kamarádku. 

"Jsi nejlepší, Ann."řeknu a rychle ji obejmu. Poté se otočím a Ann za námi zavře dveře. Vik znovu chytí mojí ruku a já se pro sebe usměju. Propletu si s ním prsty když kráčíme prázdnou chodbou a jeho dotyk mi už zase dodává odvahu. Všechno zvládneme, pokud se budeme navzájem držet. Hlídá mi záda a já mám ty jeho. Bude to v pohodě. 

"Víš co by se mi na tom vlastně líbilo?"začnu konverzaci asi v půlce cesty k otci.

"Nope, povídej."

"Hodně. Žhavejch. Normálních. Kluků!"řeknu nadšeně a dloubnu ho do boku. Vik se prudce zastaví, přirazí mě ke zdi a nakloní se ke mě. Naše propletené prsty uvězní nad mou hlavou a upřeně se mi dívá do očí. Drsně, rychle oddechuje a na čele se mu sbíhají vrásky. Nechápu co se děje. Pokusím se pohnout, ale jsem v jeho sevření naprosto bezmocná. 

"Nesnáším pomyšlení na tebe s někým jiným."zavrčí a je tak blízko, že cítím jeho horký dech na svých rtech. Polknu. 

"S někým jiným než s kým?"řeknu odvážně a podívám se mu do očí. On jakoby se probral z transu. Pomalu rozplete naše prsty a odstoupí. Okamžitě mi chybí teplo jeho těla a musím zavřít oči a zatnout ruce v pěst, abych se pro něj nenatáhla. Když je otevřu, stojí opřený o zeď na druhé straně. 

"Máš Ann."řeknu tiše. 

"Odehnala jsi mě od sebe."

"Musela jsem."On zavrtí hlavou a promne si rukou spánky.

"Co jsem udělal špatně? Proč jsi nám nedala pořádnou šanci?"

"Protože mi na tobě moc záleží."Vik je znovu u mě, ruce má na mých tvářích a nutí mě dívat se mu do očí. 

"Přestaň. Na tohle teď není čas. Jsi s Ann, a ona je mi bližší než moje rodina. Nehodlám jí ublížit a tohle..."chvilku se odmlčím, aby mu došlo, že myslím pozici, ve které teď jsme. "by jí rozhodně ublížilo."Vik zavře oči a opře si čelo o mé. 

"Neviň mě za to, že chci být šťastný."ruce mu spadnou z mých tváří, ale já ještě nejsem připravená ho pustit. Obejmu ho kolem pasu a zabořím mu hlavu do hrudi. 

"Tak ty přijmi to, že na to mám právo i já."

"Se mnou jsi mohla být šťastná."

"Ale na jak dlouho? Takhle tě neztratím."

"Nikdy mě neztratíš. Máš moje srdce, a víš to stejně dobře jako já."chce se mi brečet z ironie situace, ve které se nacházíme. Tak dlouho jsem si myslela, že už u něj nemám šanci, že jsem ho nechala utéct mi k Annabel. 

"Mám jí rád, Suse. Ale tebe miluju, na to nikdy nezapomeň."řekne a něžně mě políbí na čelo. Tím naše chvíle skončí. Pokračujeme za otcem, ale za ruce se už nedržíme. Udržujeme mezi sebou metrovou vzdálenost. Nejsem si jistá, proč to dělá on, ale já mám strach, že pokud by se přiblížil znovu blíž, nemohla bych si vzpomenout na Annabel, ani na nic, co nás drží od sebe.