Electric girl

Kapitola 41

Susan

Je to už pět dní, co jsem ho neviděla. 3 dny jsem probrečela, ale teď už nemám sílu ani na to. Odmítají mi říct, co s ním je, nevím ani, jestli žije! Taky se řešení mé teleportující schopnosti už dál neřešilo. Nevím, jestli jim to věřím, pravděpodobně ne, ale teď je mi to fuk. Z mé kobky mě přesunuli k Alici do pokoje, ale nějak se o to nezajímám. Mám vlastní postel a to je vše co potřebuju.Stačila by mi kobka. Tam bych aspoň byla sama. Alice je milá, snaží se mě utěšit, ale už by jí mohlo dojít, že to prostě nejde. Snažila se i zjistit, co je mezi mnou a Liamem, ale co jsem jí měla říct? Aaale, jenom jsem se do něj zabouchla i když jsem pro něj jenom bývalá jednorázovka. ničí mě starost o něj, i když on nikdy neprojevil nic jiného než svůj sexuální apetit. Jasně, to fakt ne. Takže jsem jen mlčela a zírala do země. Poprosila jsem Alici, jestli by mě nevzala ven, na vzduch, protože jsem z  těch uzavřených prostorů už šílela. Překvapivě mi vyhověla a zavedla do přenádherné zahrady. Sedím tu na lavičce, užívám si slunka a vzpomínám na to, jak mi Liam spal na kolenou, na jeho klidnou spící tvář, na jeho rozcuchané vlasy, v kterých jsem se mohla prohrabávat... Na to jak  se uvnitř mě uvolnil a pak mě objímal a líbal do vlasů... Ani si nevšimnu, že Alici vystřídal Adrian, dokud mě jemně neobejme kolem ramen. 

"Mrzí mě to."zašeptá. Schoulím se do jeho objetí, které na chvíli zahání všechny strašáky ukryté uvnitř mě. Představuju si, že je to Liam a před vším mě chrání. Vítr příjemně pofukuje a já tiše vzlykám do Adrianova trika. 

...

Od té chvíle na lavičce v zahradě se ode mne Adrian nehne. Je se mnou na každém kroku a když je se mnou, nikdo se na mě nedívá jako na špínu. Ukazuje mi celé jejich sídlo, chodí se mnou do zahrady a dokáže mě rozesmát. Dělá si srandu z lidí, kolem kterých projdeme, i když jsou pravděpodobně jeho rodina. Je to osvěžující pocit smát se. Jemu se tak krásně rozzáří oči, když mě rozesměje. Po dvouch týdnech ho začnu vnímat jinak než jako nepřítele. Důvěřuju mu a nejsem z jeho přítomnosti rozmrzelá. Moje noční brečení stále pokračuje, ale během dne si dovoluju být veselá. Chci mu udělat radost a vypadá to, že tím, že jsem veselá, se to stává. Jeho objetí je teplé, jeho doteky příjemné, i když se nedají srovnávat s Liamovými. Liam... Pořád na něj myslím. Nevím co se s ním stalo, marně si nalhávám, že mojí přitomnost jednou vyhledá, až bude v pořádku...

"Suse?"zarazí mě Adrian v mých myšlenkách. Zvednu k němu oči a usměju se. Sedíme zase na "naší" lavičce. Je tu krásně. Počasí je perfektní a já si pohrávám s jeho rukou kterou mám položenou v klíně. Hladím ho po kloubech a nevidím na tom nic divného. Dotýkat se ho je nějakým způsobem uklidňující.

"Mám zakázané říkat ti o Liamovi..."začne a ve mě se něco nadějně pohne. Je v pořádku! Uvidím ho! "ale asi bys měla vědět, že odjel."tělem mi projede šok a v srdci se zvětší díra, která se tam po Liamově zhoucení objevila. Cože? Odjel? Na dovolenou? Na nákup? 

"J-j-jak jako odjel?"ptám se zmateně a odstrčím jeho ruku. Nehty si zatnu do dlaně v potřebě cítit něco jiného než ten prázdný pocit uvnitř mě. Nevěděla jsem, že to může bolet víc, než bolelo.  

"Oznámil nejvyšším, že už ho tu nic nedrží a odjel někam na Floridu."polknu. Nic ho tu nedrží. Jsem bláhová zamilovaná kráva.

Lidi!!! Mám skoro 4000 přečtení!!! Zbožňuju vás!! Naprosto vás miluju!! 

 Takže co říkáte na novou kapitolu? :((( Je mi Susan tak strašně líto! :// Taky vás zajímá co je s Vikem a Andrewem? :D Mě taky :DDD V příští kapitole už bysme se mohli zase něco dozvědět o Susaniných schopnost, co říkáte? :DD 

Za každý koment a votu budu nesmírně vděčná!! :))

Love u!!! :33