Electric girl

Kapitola 36

Proberu se a všechno se se mnou točí. Nechám oči pevně zavřené a postupně zatínám svaly v celém těle. Nejvíc mě bolí ruce a nohy, ale není to nic, co bych nezvládla. Pomalu otevřu oči. Ležím v... místnosti bez oken s jedinými dveřmi. Cela? Zdi jsou černě namalované, světla chybí, místnost je šerá. Jediné světlo proniká malým zamžížovaným okýnkem na dveřích. Je tu jen postel (meganepohodlná a extrémně tvrdá). Zima mi není, ale přesto mi naskočí husí kůže. Je tu někde i Vik? Andrew? Opatrně se postavím s páteří narovnanou, aby mě neomráčila bolest. Pomula, krok, sun, krok se došourám ke dveřím. Venku je ticho, skrz miniaturní okýnko vidím.... Velký hovno. Tiše zakleju. Mám nutkání začít volat o pomoc, nebo začít bušit do dveří, aby mě někdo zaslechl a zachránil, ale stejně tu není nikdo, kdo by mi pomohl. Fajn, shrňme si mojí situaci. Vik, je nevím kde možná mrtvý. Andrew je nevím kde, možná mrtvý. Liam, kluk do kterýho jsem pravděpodobně byla zabouchnutá, je Caucho, hlavní postava mých nočních můr. Alice, jedna z mála mých kamarádek je Caucho, postava z mých nočních můr. Adrian, kluk o kterym skoro vůbec nevim, je to samý. A to jsem doteď věřila, že nejsou skutečný. Dveře se mi vyrazit nepovede, celé tělo mám zesláblé, a moc by to bolelo - pravděpodobně bych to nezvládla ani normálně... Vytvořím kouli a vypálím jí na dveře. Nic... Jsem jenom víc oslabená. Jednou sem ale někdo přijít musí ne? Jak toho využiju? Chvilku namáhám svůj převařený mozek a nakonec dostan nápad. D vzduchu vytvořím asi deset koulí a nechám je tam poletovat, stejně jako to udělal Liam. Až někdo přijde, vrhnu je na něj všechny. Je to účinější než muset vytvářet jednu za druhou. Bohužel mi to sebere moc síly a já vyčerpáním usnu. 

...

Prudce se zvednu a rychle zamrkám, abych se probrala, když za dveřmi zaslechnu hlasy. Přibližují se, a já se opatrně natisknu na zeď vedle dveří. Doufám, že až se otevřou, neschytám to plnou parou přímo do nosu. Koule opatrně posunu nad dveře, je obtížné s nimi manipulovat.

"Nemělas jí dávat do vězení. Stejně dobře by posloužil jakejkoliv posranej pokoj pro hosty"když poznám Liamův hlas, celá se zachvěju, pvně stisknu zuby a snažím se nedostat ze vzteku infarkt. 

"Chceš po ní, aby..."pokračuje, ale je přerušen pevným ženským hlasem. 

"Zmlkni, může být vzhůru! Občas mám pocit, že zapomínáš nosit mozek..."hlas je chladný, ale sálá z něj respekt. Připomíná mi hlas mého otce.

"Neurážej mě laskavě."zavčí Liam. 

"Eduardo, běž první."zavrčí zase žena. O pár sekund později se ozve chrastění v zámku od mých dveří. Poté se skřípáním otevřou. Děsivý. Nenarazí mi do nosu, naštěstí. Okýnkem vidím přímo na trochu obtloustlého padesátníka. Rychle po něm vypálím, a on se sesune na zem. Potěšeně se usměju, dokud mi nedojde, že venku je minimálně ještě žena a Liam. Jsem naprosto vyčerpaná, nemám sílu tvořit další koule, ale přesto vystoupím s odhodlaným pohledem z mého úkrytu. Pokud se tomu tak dá říkat. Liam se najednou objeví za mnou. Chytí mi obě ruce a drží je za zády. Zavrčím na něj, ale nijak na to nereaguje.

"Kdybys to neudělala, byla bych silně zklamaná, Susan."ozve se ode dveří ženský hlas. 

"Liame drž jí, nechceme aby si ublížila. Podívám se na ženu a celou si jí prohlédnu. Je stará, její kůže je vrásčitá a její vlasy jsou šedé. Ruce má pokryté jizvami, přesto je ale svým tílkem vystavuje na odiv. Na nohou má džíny a pohodlně vypadající botasky. Závidím jí je. Na svůj věk vypadá zdravě, vlasy má spletené do copu, který má přehozený přes pravé rameno a sahá jí až k bokům. Paže má svalnaté, a já mám silné tušení, že by mě bez problémů přeprala. Vzbuzuje úctu i strach dohromady, jasná vůdkyně. Liamův stisk je pevný, a v mém břiše si poskakují dinosauři. Proč mě zrazuje vastní tělo?! Debilní hormony. Jsem moc vyčerpaná a nemyslím si, že bych ho přeprala ani kdybych byla v plné síle. Žena mě pozorně zkoumá. 

"Liame, sežeň jí nějaké normální oblečení a přiveď do konferenční místnosti. Musíme si s ní promluvit a seznámi jí s její situací."pronese a chystá se otočit. 

"Myslím že svojí situaci naprosto rozumím. Jsem unesená bandou debilních vymyšlených Caucho, jsem naprosto slabá a všechno mě bolí. Zabijete mě? Nebo uděláte ještě něco horšího?"zeptám se se sarkasmem v hlase. Žena se zasměje a odejde. What the Fuck? 

"Máte v plánu mě takhle pevně držet dlouho, pane profesore?! Budu mít od vás modřiny."zavrčím na Liama, když už neslyším ani ženiny kroky. 

"Neříkej, že když tě pustim, o nic se nepokusíš."zamumlá zpět a pobídne mě do kroku. 

"Nezvlád bys mě snad?"zasměju se. Liam neodpoví a tlačí mě před sebou dlouhou šedou chodbou. Nikde nejsou okna, a celkem to tu smrdí. Že bysme byli ve sklepě? Okamžitě mě popadne klaustrofobie. Polknu a zaháním třas. Tohle mi vyloženě chybělo! 

Omlouvám se, ale dřív jsem jí přidat nestihla :/

Votujte a komentujte!

Chci Vám říct, že jsem začala psát novou povídku!!! Takže bych moooc ocenila, kdybyste se na ní mrkli! :)

Love u all!! :3