Electric girl

Kapitola 32

"Jsem doma! Oba okamžitě naklusejte a pojďte mě obdivovat, protože dneska je to týden co chodím do školy!"odhodila jsem tašku a zatancovala si v chodbě vítězný taneček. Yep, už tam chodím týden, je to děsnej vopruz. Liama výdám jen na hodinách, jinak se mu obloukem vyhýbám. On moji společnost taky nijak nevyhledává, takže jsem spokojená. Dost jsem se sblížila s Alicí, díky ní mám i klíčky od svého auta! Dneska jdeme nakupovat! Oh Bože, strašně se těším! Vik nebyl od pondělí ve škole, vymlouval se na bolest hlavy, ale v pondělí už ho tam dokopu, i kdyby mu měla ta hlava prasknout! Shar mě seznámila se všema svýma kamarádkama, a měla pravdu, zná mě teď snad celá škola. Je to maličko děsivý, protože mám pocit, že polovinu lidí, co mě zdraví jménem, jsem v životě neviděla. 

"Šprtko."zamumlá Vik a zasměje se, když mě uvidí jak hloupě kroutím bokama a třesu hlavou. No a? Přežití matiky a fyziky si zasluhuje oslavu, a když je učí takovej tupec jako Liam tak by chtělo rovnou pořádnou párty! 

"Otravo."vrátím mu to a upravím si krátké šaty, které při mém dost otřesném otřásání dost popolezly nahoru. 

"Dáš si něco k jídlu?"volá nejspíš z kuchyně Andrew. "A koukej si uklidit ten bordel co máš v pokoji!"zašklebím se. Z Andrewa, který celé dny dřepí v domě se stala protivná baba v domácnosti. Mám pocit, že dokonce začíná pištět! 

"Ne Andrew, byla jsem se Shar a Ednou na kafi."zavrčím otráveně. Fajn, je milý, že když člověk přijde domů, čeká tu na něj jídlo a osoba, která je ochotná poslouchat denní zážitky, protože své nemá, ale... Taky to dokáže být dost otravné. Vik mě obejme kolem ramen a spolu jdeme do kuchyně. Andrew sedí s počítačem u pultu. Soustředěně si hryže ret a mhouří do obrazovky. Že by četl nějaké recepty na jenproženy.cz? 

"Za hodinu se mám sejít s Alicí, ani jeden nejste zvaní!"oznámím jim a kecnu si ke stolu. Chytím si hlavu do rukou a zadívám se do blba. Liam se chová jakoby mě neznal, a upřmně mě to trošičku rozčiluje. Je to divný. Nejdřív mě u sebe nechá přespat, abych neměla průšvih, a druhej den mě nezná? A řekne mi to co řekl? Nejspíš má rozštěp osobnosti. Je jenom dobře, když se mi bude vyhýbat, jeho přítomnost by mohla být nebezpečná nejen pro moje srdce, ale i pro fyzickou stránku, pokud je psychopat. Po 15 minutách povídání s klukama se rozhodnu, že je čas připravit se. Respektive zdrhnout do pokoje, zkontrolovat facebook a snapchat, vlízt pod horkou sprchu, zabalit se do ručníku a za zvuku Story of my life si začít hledat oblečení. Po chvíli se rozhoduju už jen mezi černými šatami bez ramínek a modré sukni s černým tílkem. Nakonec hrábnu po šatech a zavřu se do koupelny. Moc se nenamaluju, jen řasenku a lehce si rty přetřu růžovým leskem na rty. Vlasy si spletu do copu. S tmavě modrou kabelkou přes rameno a černými páskovými sandálemi v ruce seskáču ze schodů dolů. Andrew i Vik schválí můj vzhled a já je oba na rozloučenou obejmu. Jsem strašně ráda, jak to teď mezi námi je. Oba se postupem týdne automaticky pasovali do rolí mých ochránců a starších bratrů. Ani jeden nemá úchylné poznámky, a večery trávíme spolu u televize, kde jsem o jednoho opřená a na druhém mám nohy. Miluju je za to, nahrazujou mi rodinu, a to Andrewa znám jenom něco málo přes dva týdny. Wow, zítra to jsou dva týdny od chvíle co jsme opustili pevnost! Vik nám denně rekapituluje jeho rozhovory s Nathanem i když se o ně moc nestarám. Od rodičů nemám jedinou zprávu. Ale ani jsem nečekala, že by se o mě zajímali. Teda, dokud neprovedu nějakou blbost, pak budou rychle vymýšlet jak mě potrestat za to, že jsem je znemožnila. 

"Nejpozdějc v 10 doma?"Andrew se s otázkou podívá na Vika a ten kývne. Zakvílím. Beru zpátky, stavěj se do pozice mých rodičů. 

"Ale proč?! Zítra není škola!"kňourám a zvedám ruce do modlící pozice. Nahazuju štěněcí výraz a upřu ho na Vika. Ten ale jen pokroutí hlavou. Argh!

"A koukej se úplně nevyčerpat! Ještě tě čeká trénink!"zavolá ještě za mnou Vik, když otevírám dveře. 

"Nemůžu si dát jeden den pauzu?! Trénuju jak magor denně! A naprosto na nic! Caucho neexistujou a já jenom marním čas!"zavrčím na něj.

"Bez diskuzí."mrkne na mě. Radši už vyběhnu z domu, než mi stihne snížit večerku abysme měli na trénink víc času. Alice už na mě čeká ve svém autě. Rychle si nastoupím a Alice se rozjede. 

...

Ověšené igelitkami se konečně vracíme k autu. Je kolem 9 .večer, ale už je tma jak v pytli. Tohle krácení času mi leze na nervy. Alice mi vypráví o jejích rodičích a já jí zaujatě poslouchám, když se najednou zarazí. 

"Támhle jsou kamarádi, bude ti vadit, když si s nima na chvilku pokecám?"zeptá se a její oči mě doslova prosí. K autu je to kousek, proto jí kývnu a oznámím, že počkám u auta. Cestou si pískám Still I fly. Parkoviště je na tak brzký čas skoro prázdné. Oklepu se a zaženu představu úchyla schovaného za autama. Od kdy jsem takovej srab?! Postavím se k autu a vyndám svůj mobil. Jsem spokojená z nákupu, mám nějaké nové hadry, náušnice a naprosto boží sluchátka. Ty si teď nasadím a bokem opřená o auto se zaposlouchám. Asi proto neslyším osobu, co se plíží za mnou. Zaječím, když mě dvě silné ruce přitisknou k autu, vytrhnou mi mobil a hodí s ním o zem. Rozlítne se na 10 kusů. Sluchátka se válejí na zemi ale naštěstí jsou v pořádku. OMG, vážně tu zkoumám jestli to přežily sluchátka, když to možná nepřežiju já?! Chlapa přede mnou nepoznávám, černou kapuci má přetaženou přes hlavu, takže nevidím jeho vlasy, ale oči má uhlově černé a rysy ostré. Má široká ramena a vypadá, že minimálně jednou denně posiluje. Uklidním třes, který prochází celým mým tělem a zhluboka se nadechnu. Je to jenom člověk, toho zvládnu! Nebudu vystrašená a neschopná pohybu jako minule. Pochybuju o tom, že by se tu Liam zase ukázal a zachránil mi zadek. Ruce toho namakance mi drtí ramena ocelovým stiskem. 

"Co chcete?!"ptám se. S údivem si uvědomuju, že můj hlas nezní ani trošku vyděšeně, ani přiškrceně. Jsem na sebe hrdá, ale jen do chvíle než muž znovu promluví. 

"Nemluv se mnou takhle, slečinko. To si nech pro svoje vrstevníky, já si vyprošuju krapet úcty. Oh, řek jsem vyprošuju? Myslel jsem vynucuju."stiskne mě ještě silněji a najednou už nejsem na zemi. Hodí si mě přes rameno a nese od Alicina auta. Začnu křičet a volat o pomoc, ale nikdo mě zjevně neslyší. Bezva... Namakanec se rozhodne, že už má mého kopání plný zuby, a pevně mi chytí obě nohy do jedné ruky. Do jedný! Pěsti mi ale zablokovat nemůže, takže do něj buším jak o život. Potom mi docvakne, já vím, trošku pozdě, že jsem Navitas. Usměju se pod vousy a dám tomu týpokovi ránu. Ani to s ním nehne. What the Fuck? Zkusím mu dát silější ale on se jenom zasměje. Moment, zasmál se zrovna?

"Jsem zvyklej i na vyšší kalibr, slečinko. Tohle se mnou ani nehne."

"Co jsi zač?!"zeptám se teď už parádně vyděšeně. 

"JSem Caucho, cos myslela?"pronese pohrdavě. Moje tělo ochrne.