Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 8 <

Domů dorazím ve 21:36. V kuchyni se svítí. Rodiče jsou tedy doma. Né. Snad se zase nehádají.

Zaparkuji auto na obvyklé místo v garáži a vydám se - s podložkou na jógu v podpaží - přes předsíň, kde si zuji boty, do kuchyně. Ve dveřích strnu. Matka sedí na stoličce u ostrůvku a otec se opírá o desku ostrůvku naproti ní a hraje si se skleničkou. O něčem živě diskutují. Chci se ztratit, ale táta si mě všimne.

„Evelyn!" zavolá na mě rázně. Sakra. Snad nebude kázání.

„Pojď k nám," ozve se matka. Vzdychnu a odevzdaně kráčím k ostrůvku. Posadím se na tu nejvzdálenější stoličku od matky a podložku položím na stoličku vedle mě. Celou dobu se na mě oba dívají. Co jsem provedla? V hlavě si promítám posledních několik dní. Nic jsem neudělala nebo že by se nějak dostali k té Tylerově fotce a bylo by zase téma: neděláš naší rodině dobrou reklamu. Nebo že by zase téma: NAŠE EVELYN A KOUŘENÍ? O tom se dohadujeme pořád. I když v poslední době jsem to docela omezila, to se musím náhodou přiznat.

„Byla sis zacvičit?" začne matka a mně spadne brada, „Kde?" ptá se dál.

Cože?! Slyším dobře? Ona se mě ptá na to, co jsem dělala? Ona si chce najednou povídat? Kde byla, když se poprvé dostavila teta Irma? Kde byla, když jsem přišla o panenství? Kde byla v ty dny, když jsem jí potřebovala? A ona si najednou chce povídat, co dělám, a kde jsem? Nechtěla to vědět přes devatenáct let!

Podívám se na ní: „Jo, byla jsem si zacvičit. Jógu. Na pláži." Místo schválně řeknu neurčitě. Překvapeně se na mě podívá: „Ty cvičíš jógu?!" A otec dodá: „Kde na pláži?" Tenhle rozhovor je mi nepříjemný.

„Proč tady sedíme a povídáme si?" zeptám se rovnou a vyhnu se tak dalším otázkám. Nikdy nesedí jen tak v kuchyni. Nejčastěji jsou pryč z domu anebo ve svých pracovnách a ložnici. V kuchyni jsou jen, když jedí. Což teď nedělají.

Podívají se na sebe, a pak zpátky na mě. „No....... víš..." začne otec. Matka si odkašle. Táta se na ní ublíženě podívá. Ale pak máchne rukou a matka začne mluvit. „No víš," začne stejně jako otec: „už jsi plnoletá a naše firma na tom není úplně nejlépe, ehm...," odmlčí se. Otec pokračuje: „No, a náš bohatý přítel má syna. Ty si ho vezmeš. Je podobně starý a ...."

„COŽE!" vykřiknu a vytřeštím oči: „Mně je vaše firma ukradená!"

„Ale ty si ho musíš vzít!" křikne na mě matka. „Ne, nevezmu," řeknu klidným a pevným hlasem, „vaše firma je mi ukradená," zopakuji. Otec na mě hledí prázdným pohledem. Obličej má bez emoce. Nevím, co si o tom mám myslet. Matka bouchne pěstí do desky, až nadskočí otcova sklenka: „Nezapomeň, Evelyn, že díky té firmě si žijeme, tak, jak si žijeme! Pokud to firma neustojí, tak se rovnou rozluč se svými auty a vším, co je tady okolo," rozmáchne ruce. Zalapám po dechu. Přijít o jedinou radost, kterou mám? O jediný prostředek jak být svobodná?

Mlčím a matka pozná, že uhodila do černého. Podívám se na ní. Na mikro vteřinu zahlédnu v jejích očích lítost, ale ten záblesk je hned pryč. Asi se mi to zdálo.

„Takže," začne, „v pátek jdete na večeři,", oznámí mi, už nejspíš hotovou věc. „Je to neformální. Žádné obleky ani společenské šaty. Nic takového." Alespoň něco. Počkat. V pátek? To je za dva dny! To je ta párty, kam mám jít s Darrenem!

Zvednu obočí: „Tak brzy?" Zavrtím se na stoličce. To to nemůže třeba sto let počkat, až umřu? Nikoho si nevezmu. Je mi devatenáct... a mám se vdávat. Vdávat! BOŽE! Vždyť ho ani neznám! Co když bude nechutnej a nudnej? Já potřebuju někoho akčního. SEBE!

„Ano," odpoví matka, „ale neboj je to hodný mladý muž." Jak... uklidňující.

Otec po dlouhé době promluví: „My s tvou matkou jsme se tady brali kvůli firmě." No právě... Matka se na mě usměje a řekne trochu přiškrceně: „Budeš šťastná,", ale k očím její úsměv nedojde. Chci se jí vysmát, ale udržím se. Otec změní téma: „Ty špagety byly skvělé," pochválí mi jídlo.

„Já vím," řeknu, ale všechno je v tu chvíli špatně. Matka se zajímá, kde jsem byla, a co dělám. A otec mi chválí jídlo. Došel jim alkohol, nebo co? Počkat. Vlastně jo! Jejich firma je na pokraji zkrachování a oni se bojí, že nebudou mít prachy. Typické. Provdají svou jedinou dceru nějakému boháči, kvůli penězům.

Zvednu se ze stoličky, obejdu ostrůvek a otce a vezmu ze skříňky skleničku. Napustím si vodu a zhluboka se napiju. Oba mě bedlivě sledují.

Tak jo. Výhody, když si vezmu pana Neznámého: vypadnu odsud...

Jen jediná výhoda! Ale zase dost přesvědčující. Nevýhod je celá spousta. Nové město. NOVÉ MĚSTO!

„Kde bydlí?" zeptám se opatrně. Ani jeden se mi nepodívá do očí. A sakra. „No, ale není to zas tak daleko," ozve se matka a hledá očima podporu u otce. Musí jít opravdu o hodně, když se takhle spojili a nehádají se. Docela jim to i sluší. Otec jí přizvukuje: „Je to v Evropě ve Švýcarsku." Tak ne, nesluší. „Prosím?! Říkala jsi, že to není daleko‼" obrátím se na matku. Ta omluvně pokrčí rameny.

To snad nemyslí vážně! Sňatek beru. Nechám se brzo rozvést. Ale být takhle daleko od své vyhlídky, pláže a toho všeho, co miluju? To je nepředstavitelné. Vzpomenu si v té chvíli na naši učitelku němčiny, jak nám pořád říkala, že se nám to jednou bude hodit.

„Má dům v horách, je tam krásně." V horách. Tak zase, proč ne. Hory jsou překrásné místo plné klidu. Budu tam mít čas na čtení. Ale v Evropě! „Kdy... he...kdy je ... ehm sv-atba?" vymáčknu ze sebe. „Přesně 23. května," oznámí mi věcně otec. Za devatenáct dní?! To se mi snad zdá.

„Ze školy už jsme tě omluvili od třináctého," doplní pro informaci. „Školu tady nedochodím," pošeptám zřejmou věc. Skvěle, prodají svou jedinou dceru a její budoucnost zakopou na zahradě. „Ne, ale proč taky? Nepotřebuješ jí," ujistí mě matka. Kravina, ujistím se sama. „Jsem unavená jdu spát," chystám se k odchodu. Matka mě ale zastaví a dá mi jakýsi papír. Kouknu na něj. Jsou na něm datumy.

6. května - seznamovací, neformální večeře
7.května - výběr šatů
.
.
.

Atd...
To je šílený....

> <