Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

•48•

Moje věci a jídlo přivezli pozdě odpoledne.
Žena a muž.
Susan a Gustav.
Nevím, kdo to je, ale bylo mi to zatím opravdu jedno, protože jsem měla své věci.
Konečně!
Popadla jsem tašku a s poděkováním jsem už letěla do schodů.
Ani jsem do své ložnice nezavřela dveře.
Už jsem na sobě chtěla mít své oblečení.
Jako, ne že by Johnovo oblečení nebylo pohodlné, ale přeci jen, nebylo moje.

Hodila jsem tašku na zem a klekla jsem si k ní.
S vervou jsem ji otevřela a čekalo mě nemilé překvapení.
Ano, bylo tam pár normálních kusů, ale jinak obsah tašky byl spíše jeden velký svazek krajky a hedvábí.
Né!
Prosím to se mi snad jen zdá.
Ale, co jsem taky mohla od matky čekat, že?
Já blbá jsem nepomyslela na ní a jen tak jsem si odjela a nechala jsem balení na ní.
Já kráva.
"Proč já!" vykřikla jsem, svezla jsem se celá na zem a pořádně bouchla pěstí do podlahy.
Což, mě pěkně zabolelo, a tak to ještě podpořilo slzy, které se mi hrnuly do očí.
Evelyn
Nechala jsem jim volnou ruku.
Ani jsem vlastně nevěděla, proč brečím.
Prostě to na mě padlo.
John.
Svatba.
Stěhování.
Samé nové věci.
A já jsem do toho spadla a musela se držet nasazeného tempa.
Nevnímala jsem okolí, schoulená do klubíčka jsem ležela na zemi a brečela.
Do reality mě vrátily až něčí kroky, které byly na podlaze hodně dobře slyšet.
Zastavily se kousek ode mě.
Vzhlédla jsem.
Byl to John, starostlivě si mě prohlížel, nakonec si vedle mě klekl a začal mě hladit po zádech.
"Co se stalo?"
Nic jsem neřekla.
Jen jsem se natáhla pro tašku a posunula jsem jí ke svému snoubenci.
Přestal mě hladit a přesunul svou pozornost na tašku.
Slyšela jsem, jak hrabal v oblečení a pak se začal smát.
Nechápavě jsem se na něj podívala a spatřila jsem ho, jak drží v ruce titěrná tanga, která byla vlastně zbytečná, protože tři tenké proužky látky a průhledná látka 3X3 centimetrů, toho opravdu moc nezakryla.
"Nesměj se, to je vážná věc," řekla jsem naoko uraženě.
John se uchechtl a hodil tanga zpět do tašky.
"Co budeme dělat?" zeptal se s úsměvem.
"Budeme?" nechápala jsem.
"Ano, je to problém obou. Protože pokud tady budeš chodit v tomhle," ukázal do tašky: "tam se neudržím."
Pochopila jsem.
"Tak jak vyřešíme tuto zapeklitou situaci?" zeptala jsem se malinko hravým tónem.
"Pojedeme nakupovat," odpověděl klidně.
"Je pozdě a obchod je daleko."
"No a? S mým fárem, tam jsme za chvilku."

•

Vyšla jsem ze dveří a zamkla jsem.
John už čekal v nastartovaném autě.
Nebyla jsem si sebou moc jistá.
Jako, podobné oblečení jsem nosila. Ale většinou jsem měla zahaleno podstatně více kůže.

Vršek jsem vyřešila celkem elegantně.
Ale spodek?
Ha.
Tak to byla bojovka.
S Johnem jsme dlouho hledali tanga, než jsme našli ty, které alespoň něco zakrývaly.
Nasedla jsem do vychlazeného auta a John vyjel.
„Kam vůbec zmizeli Gustav a Susan?"
John se po mně ohlédl: „Nikam, jen čekali až odjedeme."
Moje obočí vylétlo vzhůru, ale raději jsem to neřešila a zapnula jsem rádio.
Písnička, co hrála, mi byla neznámá, ale potřebovala jsem ze sebe dostat tu nervozitu z toho, že jedu s Johnem nakupovat spodní prádlo a oblečení.
Ale prostě ... spodní prádlo!
Rozvlnila jsem se na sedačce ještě víc.