Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 39 <

Posadím se na jeho postel: „Musím si ale domů pro věci," upozorním ho. John měl plán. „Nemusíš, tvoje matka ti tam nechala věci poslat." Prudce zvednu svěšenou hlavu: „Cože!" Že pojedeme na chatu. John jen pokrčí rameny a hodí po mě jeho oblečení: „Na, oblékni si tohle. Ty věci po Nathalii jsem už vyhodil," řekne a odejde, aby mi dopřál soukromí.

Padnu zády na postel a zhluboka se nadechnu. To je šílený. Sice jsme na tu chatu spolu měli jet až za dva dny, ale John mi navrhl, abychom jeli už dnes v noci. Souhlasila jsem. Nevím, proč to bylo v plánu, asi abychom se Johnem lépe poznali. Teď nám to poskytlo dobrý důvod zmizet od všeho a před svatbou si trochu oddechnout.

Zvednu se z postele, chci si uvolnit šaty a zjistím, že na zip schovaný v látce nedosáhnu. „Ach jo," ulevím si: „Johne! Prosím, potřebuji pomoct." Hned se objeví ve futrech, jako kdyby za dveřmi čekal: „S čím?" Shlédnu bezradně na šaty a on pochopí. Otočím se k němu zády a odolávám tělesné potřebě vzdychat pod jeho doteky.

Rozepne mi pomalu šaty a pomůže mi se z nich vysvléknout. Zase před ním stojím jen ve spodním prádle, rychle si natáhnu jeho kraťasy a on se také začne oblékat. Kraťasy na mě plandají. Ale co už.

Chci si natáhnou jeho triko, ale zarazím se. John ztuhne, když si se slastným povzdechem sundám podprsenku a na nahý hrudník si natáhnu tričko. „Tohle," neurčitě na mě ukáže prstem, „... bylo nutné?" zeptá se a zapne si mikinu. Podá mi košili: „Ano, někdy bych vám chlapům přála být celý den v podprsence... A ještě v té bez ramínek," zamumlám si pro sebe. Uvážu si košili kolem pasu.

„Boty...," nenechám ho to doříct. „Půjdu boska, mně to nevadí," usměju se na něj. Pokrčí rameny, hodí do sportovní tašky bundu a zapne jí. „Tak můžeme," hodí si tašku přes rameno, odejde z ložnice a já ho následuji.

> <

< Sedm dní do svatby >
Pondělí

Vzbudí mě hlas: „Evelyn... vstávat." Líně otevřu oči a zamžourám do tmy na Johna. No... do tmy, byl ze strany osvícen neonovým nápisem benzinové pumpy. „Co je?" řeknu chraplavě a protáhnu si svoje ztuhlé tělo. Spát v autě na sedadle nebyl zrovna nejpohodlnější zážitek. „Potřebuju vystřídat," unaveně se na mě usměje. „Kolik je?" zeptám se. „Bude jedna," to znamená, že řídil skoro čtyři hodiny.

„To už mi věříš, jo?" Stočí pohled jinam: „Nech toho, prosím tě..." Protočím oči: „Ještě si dojdu na záchod," vyhrabu se spod tmavě modré tenké deky a malátně vystoupím. Beton mě studí na bosá chodidla, je to celkem příjemné.

John udělá to samé, sedne si na moje místo a zachumlá se pod deku. Ještě jednou si protáhnu záda a nohy, popadnu peněženku a dojdu si na toaletu. Cestou zpět si koupím velkou vodu a cereální tyčinku, kdyby na mě šel hlad. Po chvilce váhání jednu vezmu i Johnovi. Dojdu zpátky a sednu si na místo řidiče. Nastartuji a vyrazím od benziny.

Přijde mi, že John usnul hned, jak na sedadlo po mé levici usedl. Chvilku jsem si zvykala řídit boska, ale nakonec to šlo.

> <

Začalo svítat a navigace, podle které jsem celou dobu v tichosti obklopená tmou jela, mi oznámila, že za chvíli jsem v cíli. Byla jsem vyspalá, řídila jsem proto velmi dlouho, bylo šest ráno. Měla jsem dost času na přemýšlení. Několikrát jsem pohledem sklouzla na zásnubní prsten na mém prsteníčku. Musím říci, že je opravdu nádherný. Ale představoval TO neznámé a to byl ... závazek.

Nebudu říkat, že jsem v pohodě. Ne, nejsem. Bála jsem se. Opravdu jsem se bála. Co bude po svatbě? Evropa, ... jak se mi tam bude žít? Vydržíme spolu i po vypršení smlouvy? Budeme šťastní? Otázky, na které ukáže odpověď jen čas.

Čas.

„Jste v cíli," ozval se ten nejméně příjemný hlas v celé galaxii. Zmateně se začnu rozhlížet kolem sebe, byla jsem totiž uprostřed ničeho, ale podle navigace jsem v cíli. Bezva. Zastavím. „Já to dořídím," ozve se vedle mě. Kouknu se na ospalého Johna, byl rozkošný. Vlasy má rozcuchané a padají mu do čela.

„Fajn," souhlasím a vystoupím z auta. Neptám se na důvod špatného seřízení navigace.
Protáhnu se a pěkně ve mně lupne. John na tom je dost podobně. Hodíme po sobě lítostivé pohledy. Sednu si na sedadlo spolujezdce, John těžce dopadne vedle mě a vyrazí.

„Jak jsi se vyspal?" zeptám se Johna, který se zdá být zcela soustředěn na silnici. „Nejlépe, jak jen to v autě jde," odpoví s úsměvem a zabočí na polní cestu. Jedeme dlouho, míjíme stáda krav a ovcí pasoucích se na rozlehlých pastvinách. Sem tam se objeví políčko či sad. Je to tak krásné, nikdy jsem na venkově moc dlouho nepobyla, vždycky jsem projela kolem a nevšímala si moc okolí. Velká škoda.

Ale teď i přes sklo auta cítím tu uvolněnou atmosféru. Bylo to, jako kdybychom se najednou ocitli o několik století zpět. Téměř na konci kodrcavé cesty stála honosná 'chata'. Hahaha, ... chata. To určitě. Dům jako kráva, přátelé. Je celá z cihel, hnědou střechou, s francouzskými okny a hodně balkóny. Má dvě patra.

Pyšně stojí mezi vysokými stromy na anglickém trávníku. Sem tam postřehnu pár okrasných keřů, ale jinak to byla jen perfektně zastřižená zelená plocha bez jediné chybičky. Pozemkem protéká potok a dodává tomu všemu tu třešničku na dortu. „Kdo se proboha stará o ten trávník?" zeptám se nevěřícně. „Zahradník," odpoví John, jako by to bylo očividné.

Když John zastaví na place před vchodem, vystoupím a následuji svého snoubence ke dveřím, ale při chůzi se neustále rozhlížím kolem sebe. John odemkne: „Vítej," řekne a otevře mi dveře do domu, kde máme strávit dalších několik dní.
Spolu.

Samy.

> <