Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 18 <

John zastaví auto naproti našemu domu. Po našem rozhovoru jsme jeli už jen v tichosti, vše bylo zatím řečeno. Cestou jsem si párkrát promnula čelist, ale bolest začala naštěstí ustupovat. Doufám, že nebudu mít modřinu, ale spíš si myslím, že ji mít budu... Tiskl mi ji hrozně hrubě a mě se udělá modřina hned.

Mlčky vystoupí z auta a otevře mi dveře. Chci mi podat berle, abych mohla vystoupit, ale odmítne: „Ponesu tě," oznámí: "dáme tak najevo, že je vše v pořádku. Kdyby tak nebylo, tak bych tě nenosil, to mi věř."

Vzdychnu: „Tak jo," a berle si přitáhnu k sobě, když mi pomáhá z auta a bere mě do náruče. Nohou zavře dveře a zamkne. Jdeme po chodníku ke vchodovým dveřím. Ani nemusíme zvonit, ani nedojdeme ke zvonku a dveře se rozrazí a za nimi stojí matka. Ach ne.

„Evelyn, co jsi ...! Ooo, Johne! Vítej," opraví se a začne se hned falešně usmívat. Je mi z ní špatně.

„Dobrý den, paní Deanová" pozdraví John matku. Ta se na něj usměje ještě víc.

Pak se obrátí na mě s falešnou starostlivostí v hlase: „Evelyn, co se ti stalo?" a pohled stočí na berle a mé obvázané koleno.

„Jen jsem upadla," řeknu jí a zaznamenám ten malý blesk v jejích očích, „Neměj starost, hned zase jedu pryč." Zpražím ji pohledem, a pak se obrátím na Johna, a tiše mu řeknu: „Prosím, odnes mě do mého pokoje." Přikývne: „Dovolíte, prosím?" požádá matku o uvolnění cesty.

„Ale ... Evelyn, my jdeme dnes vybírat ty šaty na tu svatbu, na kterou se tak těšíš!" zvolá milým hlasem a poslední slova naschvál zdůrazní. John nenápadně protočí oči.

„Jdu s Johnem!" oznámím úsečně. Projdeme kolem oněmělé matky a já začnu Johna navigovat do mého pokoje: „Nahoru po schodech a druhé dveře vpravo." John jen kývne a dojde ke dveřím. Otevřu je a vejdeme do mého pokoje.

„Už mě, prosím, polož," požádám Johna hned jak za námi zaklapnou dveře. „Dobře," opatrně mě položí na zem a já se hned opřu o berle.

„Děkuji," utrousím.

„V pohodě. Kde si můžu dojít na záchod?" zeptá se. Ukážu na jedny ze dveří, co mám v pokoji.

„Ty máš svou koupelnu!" vykřikne a pak si odkašle: „Ehm ... Teda chci říct, ty jí máš propojenou s pokojem!" nahodí nadšený výraz a jde ke dveřím. Usměju se: „Jak malé děcko," zašeptám si pro sebe.

A to myslím v dobrém. Někdy je dobré se vrátit do let, kdy nám svět připadal jednoduchý a plný zábavy.

John zmizí v koupelně a já si sednu do křesla, co mám u okna. Vydechnu naplněná slastí. Miluju to křeslo. Dívám se z něj na les, který máme za domem. Les, který s sebou přináší krásu a tajemství. Nejraději ho sleduji ráno, kdy za ním vychází slunce. Pokoj mi pak zalije jeho zář.

Podívám se do zpráv a všimnu si, že mi odepsala Candy: OK, ale chci pořádný, hodně dlouhý a hlavně detailní vysvětlení.

Povzdechnu si, telefon odložím a rozhlédnu se po pokoji. Všimnu si, že jsem na posteli zapomněla Darrenovo triko. Nedávám jeho oblečení k nám do prádelny, ale zpátky Darrenovi a je mi jedno jak moc je špinavé. Zvednu se a triko vezmu z postele a chci ho dát do šuplíčku do nočního stolku, kde jsou pořád jeho ponožky z minula, ale přeruší mě Johnův hlas: „Že by pánská návštěva?"

Otočím se za hlasem a oči mi stanou na Johna stojícího u dveří koupelny. Zvědavě mě pozoruje, tedy spíše to triko. „Ano," odpovím prostě. Nemá cenu zapírat.

„Říkala jsi, že přítele nemáš," zamračí se.

„Nemám."

„A čí je tedy to tričko?" zeptá se zmateně. „Kluka?" odpovím posměšně.

„No neříkej! Ale koho!" začíná být podrážděný. Přistoupí o kus ke mně.

„Myslím, že ti to může být jedno! Nejsme ještě zasnoubeni. Až budeme," polknu, „budu jenom tvoje."

„Víš, když jsi mi řekla, že nechceš žádný vztah, myslel jsem si, že jsi dokonce panna. Ale zřejmě ne," koukne znovu na tričko a udělá ke mně další krok. „Jsem mladá, mám právo si užívat," štěknu na něj a mrsknu triko do zásuvky a prudce ji zavřu. Zatne čelist a pěsti a tiše supí. Ustoupím o krok, a když vidí můj lehce vystrašený výraz, vydechne a pěsti uvolní.

„Jo, to je pravda," řekne potichu. Zní poníženě a frustrovaně: „Víš, já jsem od té doby, co vím, že se budeme brát, nikoho neměl. Nechtěl jsem tu svatbu, ale prostě jsem měl uvnitř sebe brzdu, která mě držela zpátky. Ty zřejmě ne," řekne zklamaně a odvrátí se ode mě.

„Vždyť jsou to dva dny, co to víme!" vykřiknu nevěřícně. Prudce se otočí: "Cože! Ty to víš jen dva dny?"

„A ty snad ne?" zeptám se zmateně. „Ne! Vím to čtyři měsíce!"

Cože! Takovou dobu. Sesunu se na postel. Rodiče mi to zatajili! Abych nemohla už ustoupit. Bože.

„Tak hele," začnu: „Já to vím od středy večer. Ten kluk tady byl ve středu odpoledne. Nemáš mi, co vyčítat. Jdu se převléct." John jen mlčky šokovaně kývne.

> <

Nakonec, opět s Johnovou pomocí, na sebe navleču černé volnější džíny, bílé tričko a jeansovou bundu. Pak si jen velice namáhavě obuji bílé conversky. Nemluvíme. Jsme zmatení, šokovaní, podvedení.

V koupelně se rychle zkulturním, doplním do své kabelky tampony, přidám cigarety a vyrazíme.

Matka se nás snaží zastavit, ale já ji odbiji. Prostě ji sebou nechci. Ani se jí nesnažím vyčíst to, že mi to neřekli s otcem dříve. Je to tak strašné, že nemám slov.

> <

Když konečně sedíme v autě, mlčíme. Promluvím, až když jsme skoro u salónu: „Nezajdeme někam na jídlo?" zeptám se. Je půl jedné a ani jeden z nás od rána nic nejedl.

„No vidíš, úplně jsme zapomněli na jídlo. Mám hlad jako vlk!" usměje se na mě, "Znáš tady poblíž nějakou restauraci?" zeptá se. Tady? zamyslím se. Jo!

„Odboč! Do leva!" zakřičím na poslední chvíli. John strhne volant a zahne, kam ukazuju.

„A tady doprava," ukážu na malé parkoviště. John odbočí a zaparkuje. Vysoukám se z auta a belhám se s Johnem po boku k hlavním dveřím restaurace. Sedneme si do malého boxu pro dva, který je zašitý v tmavém koutě malé místnosti.

"Páni, je to tu malé," diví se John.

"Věř mi, že jídlo tady mají skvělé. Byla jsem tu sice jen jednou, ale ..." gestem 'úžasné' mu dám jasně najevo, že jídlo na talíři určitě nenechá.

"Dobře, věřím ti," mrkne na mě. Přijde k nám servírka a my si objednáme jídlo od předkrmu po moučník.

Pro celou dobu 'oběda' mám strašnou chuť si zapálit.

Při moučníku si povzdechnu: „Takhle na sebe nenasoukám žádné šaty," prohodím s úsměvem a rukou na břiše.

John ale zvážní: „Jo, výběr oblečení," řekne tiše a pak se na mě podívá, „bojím se, že se neshodneme. Vím, že si vybíráme každý své, podle sebe, ale zase bych nechtěl, abychom byli úplně odlišní stylem."

„Já myslím, že najdeme nějakou alternativu," mrknu na něj a sním poslední sousto moučníku.

John zaplatí za nás oba, což přijmu jen s protesty, a vyjdeme z restaurace. Zastavím se kousek od auta a nedočkavě vytáhnu z kabelky balíček cigaret, jednu vyndám a zapálím si. Až když spokojeně potáhnu, všimnu si, že se na mě dívá John.

„Jestli máš problém s kouřením, tak věř, že mi to je jedno," řeknu upřímně a zhluboka potáhnu. John se usměje: „Já nemám, problém," a vytáhne z kapsy bundy taky balíček, „upřímně jsem se bál, aby to nevadilo tobě." Oba se rozchechtáme na celé kolo a spokojeně kouříme.

> <