Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 27 <

Když přijedudomů, mám chuť se opět zažrat do Šesti vran, ale není mi přáno. Matka si měodchytne na schodech a rozzuřeně mi začne nadávat: „Kurva Evelyn! Co si o soběsakra myslíš! Volala mi paní Smithová a divila se tvému odtažitému chování vůčiJohnovi! Copak do prdele nemáš rozum? Všichni si musí myslet, že se milujete! Aty pak ještě prý utečeš a necháš Johna na parkovišti! Tak dost! Teď se sebereša dojedeš pro něj! Jasné?!" takhle sprostou jsem jí snad ještě nezažila. „Ne.Nikam nepojedu," řeknu rozhodně

„Pojedeš!" ukáže na mě výhružně prstem. „Ne. Nepojedu v autě s někým, kdo mi nevěří, když sedím za volantem!" zvýším hlas... toť asi k tomu, jak moc mi jde předstírat, že jsem poslušná snoubenka. „Tak bude řídit on!" navrhne matka. Cože?! Někomu nechat svoje auto?
„Ne!" vykřiknu.
„Já ti říkám, že pojedeš! A to si piš, že si pohlídám, zda jsi ho vyzvedla. Tak už padej!" S naštvaným povzdychem se otočím a vydám se zpět do garáže. Velmi nerada zavolám Johnovi: „No?" ozve se.

„Kde jsi?" zeptám se a vyjedu z garáže. „Pořád na parkovišti a čekám až se vrátíš." To jako vážně? Stěžoval si snad mé matce? „Tak čekej dál," řeknu prostě a típnu to.

Cestou zpět na parkoviště zavolám Candy a rozebíráme už otevřeněji Johnovo chování. Řekne mi ať na sebe dám pozor a ať se nedám, nejsem nějaká hračka, připomene mi. Škoda, že tu nemůže být se mnou... dělat mi štít. Její rada se úplně neshoduje s mým předsevzetím být 'poslušná'. Snad bych to mohla upravit na Být skoro poslušná?

> <

Když dorazím na parkoviště zastavím u Johna, který sedí na obrubníku a kouří. Beze slova vystoupím z mercedesu a hodím po něm klíče. Sama obejdu auto a sednu si zničeně na místo spolujezdce. Bože, tady už jsem neseděla. Sedím ve SVÉM autě jako spolujezdec. To je konec!

John se tváří překvapeně, pak se ale vzpamatuje, odhodí cigaretu a nastoupí. Nastartuje a beze slova vyrazí směr do našeho města. Koukám se před sebe a pohled ani jednou nestočím k mému řidiči.

Je mi nepříjemné, jak mě tlačí lodičky, tak si je vyzuji a spokojeně si složím zdravou nohu pod sebe a opřu se o okno. Tu se zraněným kolenem nechám nataženou. Po tom běhu mě pořád malinko bolí. Zavřu oči a naslouchám zvuku motoru. Krása.

John i já mlčíme. Mně ticho nevadí, ale Johna to nejspíš štve, a tak do napjatého ticha promluví: „Jaké si představuješ prstýnky?" zeptá se opatrně. Cítím na sobě jeho pohled, ale neopětuji ho.
„Zlaté," řeknu prostě, a ještě více od něj odvrátím hlavu. Pochopí a dál už nic neřekne.

> <

Zastaví před naším domem, vytáhnu mobil a odemknu garáž. „Jeď tam na tu cestu," navedu ho a on vjede do garáže. Zastaví na místě, které mu ukážu. A ani se nad auty, která jsou všude okolo, nepozastaví. Ach, ti boháči.

Oba zůstaneme sedět tiše a bez pohnutí v autě: „Jak se dostaneš domů?" zeptám se po chvíli ticha.
„Půjdu pěšky," řekne úsečně a vystoupí. Tak jo. Že se vůbec starám!

Nazuji si lodičky, následuji jeho příkladu a vystoupím z auta. Hodí po mně klíče a nechá se vyvést z garáže. Vejdeme do haly, já otevřu hlavní dveře a on z nich vyjde a prostě odejde. Chvilku se za ním dívám a pak zavřu. Vyčerpaně si sundám boty a dám je do botníku. Začnu stoupat do schodů, tedy spíše kulhat. Proč nemáme výtah? Z těch podpatků hrozně bolej nohy! A ještě to koleno!

Když se dovleču do pokoje, svléknu se a naložím se do vany. Nohy si v teplé vodě uleví. To je slast.
Zapípá mi telefon, podívám se na oznámení. Přišla mi SMSka od Johna: 'V sobotu tě vyzvednu v 18:00h. Stůj před domem. J'

"Ano, tati," řeknu do větru a zakroutím očima. Dříve to napsat nemohl, pomyslím si sarkasticky. Pustím si písničky na Spotify a prostě bezmyšlenkovitě zpívám. Kde jinde zpívat než v koupelně, že?

> <

Po hodině a půl vylezu. Je pozdní večer a mně zakručí v břiše. Dnes jsem nic moc nesnědla. Zabalím se do ručníku a vydám se do kuchyně. Nejprve zapnu vodu na čaj a připravím vše potřebné. Pak dokulhám k lednici a otevřu ji. Hmmm, co si dám. Možná nějaký salát? Ne, moc přípravy. Nechce se mi. Tak jen namazat pečivo...

Vezmu celozrný chléb a ukrojím si dva krajíce. V lednici najdu pomazánku z avokáda a namažu si chléb. Pak si zaleju zelený čaj a přidám do něj med. Popadnu do jedné ruky talíř a do druhé hrnek s čajem a jdu zpět do pokoje, abych udělala nějaké úkoly do školy.

Kolem jedenácté večer si vzpomenu, že mi John poslal číslo na Miu. Uložím si ho a hned jí pošlu esemesku, kterou považuji za bezpečnější než telefonát:

Ahoj, tady Evelyn! Měla bych prosbu, prý odesíláš pozvánky hostům. Mohla bych na seznam přidat i mou kamarádku Candy? Moc bych si přála ji tam mít.

Odpověď mi přijde okamžitě:

Ahojky, ale samozřejmě. Pošli mi její adresu! ♥

Uleví se mi, když už nic, bude tam aspoň Candy...

> <