Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 38 <

„Promiň," omlouvám se mu za chování matky. Usměje se na mě: „Ty za to přece nemůžeš. Mimochodem, moc ti to sluší."
(viz. media)

Shlédnu na své šaty. Byly to ty poslední, které bych si na sebe vzala. Ale jelikož jsem nebyla po té pařbě zrovna fit, na dohady s matkou jsem neměla energii. Bohužel. Přijde mi, jako kdybych na sobě měla šaty z betonu. Ač se nezdají, jsou těžké. A co teprve ty lodičky! Asi se na nich zabiju. Ostatně, jako na všem, co má podpatek.

Při mém polemizování si ale vzpomenu na modřiny na pažích, které jsem si musela zakrýt make-upem, protože šaty mají jen jedno raménko.

Malinko se ale při jeho pochvale začervenám: "Děkuji. Ty taky nevypadáš špatně." Vůbec nevypadá špatně, má na sobě tmavě modrý oblek, z naleštěných hnědých bot mu koukají pestrobarevné ponožky a ani kravata vyjímající se na bíle košili s barvami nezaostává. Opravdu mu to sekne. „Vypadáš lépe než ráno. Dospal jsi to?" zeptám se. Přikývne: „Hádám, že ty taky." Usměju se: „No... trochu, ale stejně mám kruhy pod očima... dneska make-up dokáže zázraky," prohodím v žertu. Zasměje se.

Chvilku je příjemné ticho, pozoruji krajinu okýnkem, ale pak ho něco napadne: „Víš, vlastně ani nevím, jestli umíš německy. Jako ve Švýcarsku se domluvíš i anglicky, ale přece jenom němčina je lepší." Otočím k němu hlavu: „No ... ve škole mi vždy šla, jen mi chybí praxe. Snad to nějak zvládnu." John se usměje: „Tak to jsem rád, že máš alespoň základy," oddechne si a dál se věnuje řízení.

> <

Když navigace zahlásá, že za deset minut jsme v cíli, ztěžkne mi dech. Dneska mě John požádá o ruku. Dneska! John! Pak bude svatba a ... a. Pane bože! Já musím říci ano dvakrát!

Ve mě to panikaří a je to asi vidět, protože mě John začne uklidňovat. „Klid," položí mi volnou ruku na koleno přes šaty, pod jeho dotykem strnu: „Taky jsem úplně v pytli, ale nějak to zvládneme." Věnuje mi povzbuzující úsměv a ruku sundá. Skoro se mi až uleví. V duchu si pořád opakuji dokola. Spolu, to zvládneme. Spolu. Ale do toho se pomalu mísí mantra: nechce mi ublížit... nechce...

> <

„Vezmeš si mě?" zeptá se s opatrností skláře John, který přede mnou klečí na tmavě modrém koberci s bílými křížky. Dívám se mu do očí a cítím, jak mi vlhnou tváře. Popadnu Johna kolem krku a sklouznu k němu na zem. Obejme mě rukama ale v ruce stále dřímá prsten.

„A... a ... ano," vydechnu a zabořím tvář do jeho ramena. Je mi jedno, že se mi rozmaže make-up, je mi jedno, že za mými zády sedí moje matka a pohoršeně se na mě kouká - její pohled mě propaluje. „Chci pryč," zašeptám Johnovi, který zatím ještě nic neřekl. Klečíme v objetí na podlaze.

„Pojďme odsud," souhlasí, odtáhne se ode mne, rychle mi navlékne prsten a já zaznamenám cvakot Arronova foťáku. John nás zvedne na nohy. Jak romantické.

Celou tu dobu jsme se navzájem dívali do očí, teď ty mé opustí. Otočí se na naše rodiče: „My jedeme..." ani nedokončí větu a rozeběhne se se mnou v závěsu ke dveřím. Nejprve vykřiknu, ale pak se začnu hystericky smát. Je mi celkem ukradené, že matka mě asi zakope a lidé na nás koukají, jako na blázny. Prostě, jednou šťastná.

Aspoň na chvilku.

> <