Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 28 <

< Třináct dní do svatby >

Úterý

Jdu do koupelny, vysprchuji se a po sprše vynaložím všechno úsilí na usušení svých vlasů. Když je mám konečně bez kapky vody, zvlním si je a pak se dám se do malování. Dám si make-up, lehké stíny, řasenku a nakonec světlounkou růžovou rtěnku. Zvláštní péči věnuji modřině, kterou zakryji make-upem, jak nejlépe dokážu. Pak se odeberu do své šatny.

Chvíli stojím a přemýšlím, co si vzít. Venku je celkem teplo. A musíš vypadat, jako vyzrálá žena... a reprezentativně, samozřejmě. Ze dna šatníku vylovím béžový kabátek, který jsem dostala od matky, pod něj si vezmu černé teplé saténové šaty, které jsou stejně dlouhé jako kabát. Navléknu si černé silonky, přes které není vidět modřina na koleni, a do velké černé kabelky si naházím všechny potřebné věci.

Kouknu na sebe do zrcadla. Upřímně? Nepoznávám se. Místo svetrů, kožených bund, roztrhaných džínů a tenisek, teď nosím elegantní kabátky a podpatky. Kde je stará Evelyn! Chci ji zpět!

> <

Dorazím do zlatnictví a John tady ještě není. No bezva.

Hned jak vkročím se mě starší pán za pokladnou zeptá: „Mohu nějak pomoci, slečno?" Usměji se na něj: „Ne zatím děkuji, čekám na ehm... snou-bence." Proč se to říká tak špatně?
„Jistě," odtuší a začne se věnovat nějakému náhrdelníku. Abych se zabavila, začnu se rozhlížet po špercích okolo, vše kolem září. Uslyším zvonek na dveřích, otočím se k nim a tam stojí John. Je jiný, má na sobě černé džíny, tmavě modré triko a ležérní sako. Hm. Kdybych na něj nebyla naštvaná, možná bych mu přiznala svůj obdiv k jeho outfitu.

Místotoho jdu k němu a chci mu hned říct jestli jdeme na to vybírání, ale zastaví měhlas mé matky: Všichni si musí myslet, že se milujete! I když se mito naprosto příčí, nahodím zářivý úsměv a sladce oslovím Johna: „Johne!Miláčku, tady jsi!" zakřičím na celé zlatnictví. Dojdu k šokovanému Johnovi avášnivě ho políbím. Po váhavé chvilce spolupracuje. Nic necítím, prostěpusa... Kde jsou ty ohňostroje z filmů? Po svatbě se ho nebudeš musetani dotknout... pomyslím si.

Odlepíme se od sebe a já se do něj zavěsím: „Tak co myslíš, lásko? Zlato a diamanty?"
„No ... ano?" váhavě se na mě podívá. „Dobře," obrátím se na zlatníka. „Můžete nám prosím ukázat ty nejdražší zlaté snubní prstýnky, co tu máte?" řeknu sladce. Muž nadzvedne obočí, ale neprotestuje: „Jistě, slečno." Vyndá paletky s prsteny a my si je začneme prohlížet a prstýnky si zkoušet.

> <

Po dvaceti minutách máme jasno. Dvaceti čtyř karátové zlato a diamanty. Pecka, co? Dokonce jsme se shodli. Vyřídíme platbu, úpravy velikostí a jdeme pryč. Zítra je John vyzvedne a dá je svému svědkovi. Což mi připomene, že se musím oficiálně zeptat Candy, jestli mi půjde za svědka.

Vyjdeme ze zlatnictví a já se Johnovi vymaním ze sevření: „Tak už dost té komedie," řeknu mu a bez rozloučení se vydám k autu.
„Evelyn? Co se to právě stalo," zavolá za mnou zmatený John. Otráveně se na něj otočím: „Stalo se to, že se bereme a musíme vypadat zamilovaně, aby to bylo uvěřitelné," s těmito slovy nasednu do auta a vyjedu k domovu. Musím se převléci a pak pojedu do školy.

> <

Nejprve si udělám kávu do cestovního kelímku a pak se jdu převléct do něčeho pohodlného. Zvítězí velice překvapivě svetr a roztrhané džíny. Obuji si k tomu tenisky a dole v předsíni vezmu tašku do školy, do které přidám udělané úkoly, a kávu. Cestou v autě si zapálím. Do školy přijdu v půlce třetí hodiny. Máme zrovna angličtinu, zaklepu na dveře a vejdu s kafem v ruce. Hned se na mě stočí všechny páry očí.

„Omlouvám, se paní profesorko, měla jsem nějaké vyřizování," umluvím se.
„Běžte se posadit," vyzve mě učitelka. „Děkuji," odpovím a jdu udělat, co říká. Čeká na mě volné místo vedle Candy. Projdu kolem učitelky, která mě ale zastaví: „Slečno Deanová, zapácháte po cigaretovém kouři," řekne podezíravě.
„Ano, to se stává, když kouříte," odvětím a třída se začne chechtat. „Ticho!" okřikne mé spolužáky profesorka a bouchne při tom do stolu, „a vy si běžte sednout! Měla jsem o vás tedy jiné mínění," řekne zklamaně a pokračuje ve výkladu látky.
A co já s jejím míněním? Nic.

> <

Škola skončí a já vyjdu společně s Candy a naší spolužačkou Natashou ze školy. Před vchodem se s nimi rozloučím, oni pokračují dál do města, kde budou nakupovat a já pojedu domů. Jdu na parkoviště a najednou spatřím Johna, který se opírá o mou audinu a kouří. Holky po něm pokoukávají, stejně tak kluci, ale ti za jiným účelem než holky. Oni moc dobře ví, že je to moje auto. Ani jsem se nezeptala, jestli ten zamilovaný pár máme hrát i na spolužáky. No, stejně už si s žádným z nich nejspíš nezapíchám. Takže, jistota je jistota.

Na tváři vykouzlím úsměv, skočím na Johna a obmotám nohy kolem jeho pasu. Jemu leknutím upadne cigareta. Uslyším kolem sebe nesčetně zalapání po dechu. Ušklíbnu se a políbím Johna na krk, on dá svoje ruce na můj zadek a tím mě k sobě ještě více přitiskne. Chvilku se na sebe díváme. On šokovaně, já se snažím o znuděnost. Ale uvnitř ... uvnitř cítím spíše zhnusenost, že to dělat musím. Tyhle věci dělám spontánně a ne takhle...

Zajedu mu prsty do vlasů, začnu si s nimi hrát a pak ho políbím. Líbáme se dokud máme kyslík. Pak nám dojde. Udýchaně opustím jeho rty. Dívá se mi do očí, sundám z něj nohy a políbím ho na tvář. Stále stojíme v objetí.

„Co tady děláš!" zeptám se prudce. Pousměje se: „Ani nevím. Snad abys mi vysvětlila to ráno. Ale ty ještě přidáš otázky," naráží na naše velmi vášnivé přivítání a náš polibek. „Musím jít," oznámím mu a vymaním se z jeho sevření. „Počkej! Můžu s tebou?" zeptá se.

„Proč? Tohle je můj největší poklad. Mně v řízení nevěříš, možná nejen v řízení, ale za mojí krásku tě nepustím," řeknu a sednu si do auta. Nastartuji a chci vyjet, ale najednou někdo žuchne vedle mě na sedačku: „Už ti věřím," oznámí mi a připoutá se. Nechápu: „Co tak najednou!" prohodím naštvaně.

„Prostě jeď" řekne a opře se do sedačky. Stále nechápu, ale stejně vyjedu. Přihlížejících šokovaných lidí si nevšímám: „Kam chceš hodit?" zeptám se a prolomím tak neklidné ticho. „Nemůžu k tobě?" zeptá se opatrně. Podezíravě se na něj podívám, ale svolím: „Hm, klidně," snad nebudou doma rodiče.

> <