Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 25 <

> Čtrnáct dní do svatby <
Pondělí

Ráno vstanu ještě před budíkem, stále mám v hlavě noční můru. Ale musím se soustředit, dneska jdeme s Johnem vybírat všechny drobnosti na svatbu. Květiny, barvy, kdo kde bude sedět a tak dále. Prostě nuda. Ale očividně se to prostě musí udělat. Nikomu nemůžu říct, že mi to je úplně šumák, ať vyberou cokoli. Ne, musím to vybrat já s Johnem.

Ještěpřed tím jdu na čtyři hodiny do školy, až pak pojedeme. Je to vlastně docelavtipné. Stejně školu nedochodím, tak proč tam chodit? Asi aby se neřeklo,každopádně John přijde ke škole a pojedeme společně

V koupelně si dám záležet, abych pořádně zakryla žloutnoucí modřinu na čelisti. Opravdu nepotřebuju, aby si jí Candy všimla.

Obleču se do hnědo-bílého outfitu, který mi připravila matka, a který není moc vhodný do školy, ale převlékat se mi nechce a nechci tím pak zdržovat. Součástí toho outfitu jsou i podpatky... ovšem, stále mě trošku pobolívá koleno, tak jsem zvědavá, jak se mi v nich půjde. Ale berle už nepotřebuji, opravdu to nebylo nic vážného.

> <

Když přijedu před Candynin dům zatroubím a ona se okamžitě vyřítí ze dveří. Nasedne do auta, prohlédne si mě a já najednou čelím jejímu nevěřícnému pohledu. Rozpačitě zamrkám a tázavě se na ní podívám: „Co se děje?"

Candy se na mě podivně zadívá: „Co se děje!?" sáhne mi na bradu, kde mám zamaskovanou modřinu, „tohle se děje a ty děláš jakože ne!"

Odtáhnu se od ní s bolestnou grimasou, protože mi na modřinu zatlačila: „Nech toho prosím, byla to nehoda." Rozpačitě se na mě podívá: „Nikdy bych nemyslela, že ti to řeknu, ale sakra seber se!"

„Vidíš v tom něco, co to není, Candy!"

„Evelyn!" chce na mě křičet, ale pak si to rozmyslí a povzdechne si, „dobře, dobře... už mlčím. Můžeme jet do školy?" zeptá se a odvrátí ode mě zrak. Bolí mě takhle ji vidět, ale vzala si do hlavy něco, co není pravda. Musím se přeci bránit.

> <

Stojím před školou u svého auta, kouřím a čekám na Johna. Je přesně 12:42, když se objeví vedle mě.: „Ahoj," pozdraví a já nadskočím, vůbec jsem si ho nevšimla. „Johne! Pane bože, hrozně jsem se lekla!" Zasměje se.

„Hej!" zavrčím naoko uraženě a změním téma, „víš kam jet? Já totiž ne." Přikývne a z kapsy saka vytáhne navigaci: „Můj taťka mi ji vnutil, i když jsem mu dvacetkrát řekl, že mám navigaci v mobilu," důvěrně se ke mně nakloní a zašeptá, „mám podezření, že ji přenastavil tak, abychom zabloudili a ‚sblížili se'."
Nahlas se rozesměju: „Co s tím všichni pořád mají," zakroutím nad tím hlavou. John pokrčí rameny a pak se otočí k mému autu: „Koukám, že máš dobrý vkus."

„Já vím," a kouknu se na mercedes taky. Je boží. A je můj. „Tak fajn, jedeme!" zavelím a odhodím nedopalek cigarety, „Tak kam?" zeptám se znovu.

Nacvaká něco do navigace ve svém telefonu: "Jeď podle tohohle, ta není zkorumpovaná," uchechtne se. Vesele přikývnu a vyrazíme.

> <

„Nevíš, jak to je s hosty na svatbě?" zeptám se ho. Podívá se na mě: „Ehm... nevím, můžu ti dát číslo na Miu, ta ti to určitě ráda vysvětlí. Je velmi... hovorná," zasměje se. Přikývnu na jeho nabídku: „Ano, prosím. Pošli mi ho do SMS."

„Jasně," a hned to udělá a pak mi opět zapne navigaci, „A co koleno?" začne se zajímat.

„Ještě trošku kulhám, ale už je to překvapivě docela v pohodě. Mám jen hroznou modřinu," vzpomenu si na tu fialovou pohmožděninu.

„To jsem rád," řekne vesele. Konečně vyjedu z města na dálnici a rozbalím to. "Evelyn! Zpomal!" začne křičet John, když to po dálnici válím nemalou rychlostí.

„Proč?"zeptám se a kouknu na něj. „Dívej se proboha na cestu!" hysterčí jak maléděcko. Kouknu zpět na silnici. V klídku si předjíždím a John se vedle měneustále nervózně ošívá

„Proč? Vadí ti rychlost? Ale v pátek jsem také jela rychle a to ti nevadilo!" zvýším hlas.

„To ale bylo něco jiného! To jsme jeli mým autem!" vysvětlí zaraženě. „Co prosím?! Jaký je v tom rozdíl!?" podivím se. Vůbec nechápu, co tím chce jako naznačit. „Prostě to bylo moje auto, vím, co od něj čekat, vím co umí, ale tohle!!!!"

„To si děláš srandu ne?! Tak věř alespoň mně, když ne tomu autu," řeknu tiše. Nespustím při tom oči z vozovky. „Jenže já ti prostě teď nevěřím! To auto neznám! Tebe neznám!"

Prudce zpomalím. Tak to bolelo. Nevěří mi, když sedím za volantem svého auta. Nevěří mým autům, v které tolik věřím já! Nevěří mně... Ano, to zabolelo. A hodně.

> <