Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 33 <

< Jedenáct dní do svatby >

Čtvrtek

Vzbudí mě matka, která vtrhne do pokoje: „Evelyn, vstááá.... Co to sakra je?!" zakřičí. Prudce se na posteli posadím, stejně jako ospalý John, který spí vedle mě. Kouknu po něm. Je tak roztomilý.

Rozhlédnu se po zdroji výkřiku a najdu matku stojící strnule u dveří.
„Co chceš mami!" křiknu chraplavým hlasem. Ta jen kouká na Johna, který vypadá, jako kdyby vůbec nespal. Je celý zmuchlaný a oči má slepené ospalky: „Paní Deanová, zdravím," řekne nepřítomně, ulehne zpět na pravou půlku postele a zachumlá se do peřiny.

„Mami!" křiknu na ni. Jsem unavená. Matka svůj zrak přesune na mě: „Ty jedna děvko! To se musíš vyspat vážně s každým!" Teď už jsem dokonale vzhůru, stejně jako John, který nejspíš zapomněl, že je vlastně unavený: „Cože!?" vykřikneme jednohlasně.

Matka rázně přejde blíže k posteli: „Johne, moc se za ní omlouvám. Je tak lehké jí podlehnout. Musíš se k ní příště postavit čelem a nenechat se svést," řekne velitelsky. Oba na ní koukáme, jako na blázna. Co to zase žvaní?

„Matko, běž z mého pokoje!" Nechci se s ní hádat o nepravosti jejího tvrzení, jsem ospalá. Matka zvedne uraženě hlavu: „Ještě si pohovoříme!" ujistí mě a hrdě odkráčí z mého pokoje, samozřejmě nezapomene pořádně bouchnout dveřmi. S Johnem se na sebe zmateně podíváme. „Co to bylo?" zeptá se. „Moje milující matka v plné kráse," odpovím mu ironicky a plácnu s sebou zpět na polštář.

John nahlas polkne: „Už aby to bylo všechno za námi," povzdechne si. Přikývnu: „Nevím jak ty, ale ještě hodinku bych snesla. Je brzy."
„Souhlas," s těmito slovy se zavrtá do peřin vedle mě.

> <

Po škole jedu hned domů a nezdržuji se. Candy stejně jede s taťkou nakupovat nábytek do jejího nového pokoje.

Dnes je večeře s mými rodiči, během jedné přestávky jsem měla schízu, že nikam nepůjdu. Candy mě ale nakonec uklidnila, takže teď jediné co, tak lituji Johna. Ale snad to zvládneme.

Když přijedu domů, najdu v kuchyni na baru krabici se vzkazem.

Šaty na večeři.Nestihneme se vrátit. Sejdeme se v naší restauraci v 18:30.

„Tak fajn..." řeknu si pro sebe a s obáváním otevřu krabici. Obávání je tentokrát neopodstatněné. Jsou opravdu hezké. Nad čímž se podivím.
Matka se překonala. Určitě našla ty ukrutné šaty ze včera, které jsem si nevzala. Třeba se v ní pohnulo svědomí.

> <

Zastavím před Johnovým bytem. Stojí venku a kouří, když mě uvidí přijet, odhodí cigaretu a nasedne do auta. „Ahoj," pozdravím ho.

John celou cestu mlčí a ani já se nesnažím napříst konverzaci.

Zaparkuji před restaurací a vypnu motor, ani jeden se ani nepohneme. Otočím se na Johna: „Takže co se stalo," zeptám se s povzdechem. Skloní hlavu a ani se mi nepodívá do očí. Nechám ho, aby si utřídil myšlenky. Po chvíli si hlasitě povzdychne a rozpovídá se: „Neměl jsem u tebe spát. Když jsem dorazil domů, úplně jsem se rozčílil. Spal jsem vedle tebe. V tvojí posteli, načapala nás tvoje matka a obviňuje tě, že jsi mě svedla. Oba víme, že to není pravda a teď s ní jdeme na večeři a aaa," zaryje si nehty do vlasů. Chápu ho, žiju s tímhle pocitem celý život. Položím mu ruku na rameno. Nejsem moc zdatná v utěšování, a tak mu prostě jen dávám najevo svou přítomnost. „Měli bychom jít," promluvím po chvíli do ticha. John pomalu přikývne: „Ano, to bychom měli."

> <