Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 12 <

První, co vidím je velikánská kytice růží. Rudých. Ty miluju. Za nimi se mi naskytne pohled na muže, který je o kousek vyšší než já. No muže... Spíše kluka. Takže v pohodě, uklidním se v duchu, není to žádný dědek.

Hnědé vlasy má na krátko ostříhané, slunce háže stín na jeho výrazné – a sakra -lícní kosti a jeho tmavě hnědé oči mě sjíždějí pohledem. Není v nich strach. Spíše nervozita a zvědavost. Na sobě má černé džíny, hnědé tričko a černou koženou bundu. Pod tričkem se mu rýsují svaly. Hohoho. Hello there...

První dojem? Lepší než jsem čekala. Mnohem lepší. Stojím ve dveřích a pan Neznámý přede mnou. Konečně se navzájem přestaneme hodnotit a naše oči se setkají, moje hnědé oči se setkají s jeho stejné barvy.

Přemůžu se a lehce se na něj usměji. Úsměv mi tak úplně neoplatí. Nadzvedne jen skoro neznatelně koutky úst a oči mu spadnou na růže, co má v rukou. Natáhne ke mně ruku s růžemi a dá mi je se slovy: „Ty jsou pro tebe." Opatrně si je vezmu a při tom se dotknu jeho prstů. Cítím z našeho dotyku jemnou energii. Je to ten strach a to vzrušení, které mezi námi panuje. Vezmu si květiny do rukou a usměji se na něj ještě víc, až mě z toho zabolí tváře: „Moc ti děkuji, jsou nádherné."

„Nemáš za co, jsem rád, že se ti líbí. Jsem John, i když to asi víš," ušklíbne se a natáhne ke mě ruku. Vezmu pugét do jedné ruky, jeho ruku přijmu a usměji se: „Ne, nevím. Těší mě, já jsem Evelyn." Zmateně se na mě podívá, ale rychle mu ten výraz spadne za úsměv.

„John," řeknu si pro sebe potichu a nechám to jméno převalovat na jazyku. Nervozita je ta tam. Už je malinko jistější. Stejně jako já. Asi byl rád, že jsem mluvit začala já.

„Snad bys mohl ještě chvilku počkat, dojdu ty květiny dát do vázy." Chvíli se mi dívá do očí, jako kdyby mě odhadoval a pak je odvrátí se slovy: „Jistě, počkám." Kývnu vděčně hlavou a vklouznu zpět do otevřených dveří.

Dveře nechám pootevřené a rychlým krokem směřuji do kuchyně. Tak tohle je můj budoucí manžel. No, mohlo to být horší, to ano. Ale uvidíme, vzhled a první dojem není samozřejmě všechno. Najdu vázu a naplním ji vodou. Dám do vázy květiny a postavím ji na ostrůvek v kuchyni. Jsou opravdu nádherné. Chvilku se o ostrůvek opřu. Dýchám. Koukám na květiny. Stojí venku. A já s ním jdu ven. Na rande. Tak jo. Seber se.

Znovu vyjdu ze dveří a začnu lovit z kabelky klíče. Ani se na něj nepodívám. Srdce mi buší, jako kdybych uběhla maraton. Opět.
Zamknu a pak se na něj otočím. Nervózně si mne ruce.

„A kam pojedeme, Johne?" zeptám se a vyzkouším si znovu jeho jméno na jazyku. Zní docela pěkně. Trhne sebou, rychle se ale vzpamatuje, ruce svěsí podél boků a odpoví: „Do mé oblíbené restaurace. Bude se ti líbit."

„Opravdu?" odvětím, „neznáš mě, jak můžeš vědět, že se mi bude líbit."

„Máš pravdu neznám tě," začne váhavě, ale pak se mi podívá do očí a pokračuje, „ale dovol mi, aby tě poznal." Rty se mu zvednou do lehkého vstřícného úsměvu. „Dobře," řeknu, „Přece jen se poznat musíme," dám si záležet, abych poslední slovo zdůraznila. Kývne mi mlčky na srozuměnou. Nabídne mi rámě a já se do něj váhavě zavěsím.

Jdeme po chodníčku k brance naší zahrady. „A jaké máš příjmení?" zeptám se ho, „Ani nevím, jak se budu jmenovat!" postěžuji si s úsměvem. Zastaví se a překvapeně se na mě podívá: „Henson. Ty o mě nic nevíš?" zeptá se nevěřícně. „Ne," odpovím popravdě, „jen to, že bydlíš v Alpách. To je celé." Znovu se rozejde: „Tak to je podstatná informace," řekne ironicky. Zamračím se: „Pro mě ano." Podrží mi branku: „Proč?"

Rozmýšlím si odpověď. Mezi tím dojdeme k jeho autu. Má tmavě modrého mustanga. Proč je pro mě důležité, že žije v Alpách. Za prvé: je to daleko od mého domova. Za druhé: je to daleko od mého domova.

Podrží mi dveře a já nasednu do jeho auta. Obejde auto, usadí se za volant a nastartuje. Odpovím mu na otázku: „Protože je to daleko od mého domova." S otazníkem v očích se na mě podívá a rozjede se. Začnu vysvětlovat: „Alpy jsou daleko. Tady mám vše, co mám ráda a jediné, co si vezmu s sebou budou moje auta a knihy. A taky mě to zajímá proto, že je to daleko od rodičů. Vlastně tady chci zůstat, ale zároveň chci pryč." Flustrovaně si vydechnu. V jeho hnědých očích se objeví nový otazník: „Proč pryč od rodičů?" zeptá se. Vzdychnu si: „Navezli mě do téhle šlamastiky." John odvrátí pohled od vozovky na mě: „Šlamastiky?"

Kývnu: „Copak ty si mě chceš vzít?" zeptám se ho opatrně. Odpoví po chvilce přemýšlení. Nekoukne se na mě, mluví k silnici: „Nevím, ale musím." Zadívám se z okénka na stromy, které míjíme. Já vlastně taky nevím. Nevím přesně jestli ano nebo ne. Na první dobrou bych řekla, že nechci za manžela nikoho. Prostě žádného manžela. Existují ale jisté plusy a mínusy. Jeden velký mínus je, že nemáme možnost volby.

„Já taky ne," přiznám se mu, „ale musím." Chápavě se na mě podívá. Stejný pohled mu opětuji.

> <

Jedeme celkem dlouho. Od té doby, co jsme spolu naposledy mluvili uplynula tak hodina. Oba mlčíme a mě začal hrozně bolet podbřišek. Né teď né. Prosím bohy o slitování. Pomalu, ale jistě se na mě žene špatná nálada. Moc dobře si uvědomuji, že budu mrzutá, ale nic s tím nemůžu dělat.

> <