Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 26 <

Zastavím na parkovišti před velkou bílou budovou a rychle vystoupím z auta. Celou cestu jsem jela pomalu a ani se na něj nepodívala. To nehodlám udělat ani teď. Nevěří mi. V čem všem?
Buch! Ozve se za mnou, jak John zavře dveře. Zamknu auto a vydám se podle cedulí značících vchod do budovy. Cedule mě ale neseznamují s názvem celé téhle společnosti. Hmm.

Otevřu dveře do budovy a hned se vydám k recepci. Cítím na sobě pohled Johna, který už také vešel. „Dobrý den, jsem Evelyn Deanová. Mám tu schůzku s paní ..." Sakra jak se jmenovala ta ženská! John mi to říkal v autě.
„Tamarou Smithovou," řekne za mými zády John. Svěsím poníženě hlavu. Bezva Evelyn! Právě jsi mu skvěle dokázala jak jsi spolehlivá.
„Ooo jistě! Pojďte prosím za mnou," vyzve nás drobná usměvavá recepční.

> <

Zavede nás do jakési ‚zasedací místnosti', která se nachází v prvním patře. Je tu velký dlouhý stůl obestavěn židlemi. Slečna nás vyzve ať si sedneme a počkáme na paní Smithovou.
„Budete si přát něco k pití?" zeptá se nás. Vděčně kývnu: „Kávu prosím, capuccino," upřesním. Kývne a koukne na sedícího Johna: „Pro mě jen vodu, prosím."
„Jistě," mile se usměje a vyjde z místnosti.
Já se neposadím, pouze si odložím na židli kabelku a kabát a vykročím k oknu, ze kterého je výhled na jakýsi parčík. Na podpatkách se mi nestojí úplně pohodlně, ale pořád lepší než dívat se na Johna.

Celkem pěkné.
John si za mnou odkašle, ale já se ani nepohnu. Slyším, jak zavrže židle, že které se zvedne. Přistoupí ke mně zezadu a pohladí mě podél páteře. Ucuknu. Frustrovaně vydechne a chce něco říci, ale do místnosti přijde recepční a nějaká mile vyhlížející žena, která v rukou drží spousty papírů, desek a nevím, co ještě dalšího. Vykročím k nim a seznámíme se.

„Dobrý den, Evelyn Deanová. Těší mě," zdvořile se představím.
„Tamara Smithová, potěšení je na mé straně," mile se usměje. Podá si pak ruku i s Johnem.
„Prosím, posaďte se," vyzve nás. John si sedne. Já obejdu stůl a sednu si naproti němu.
Natáhnu se a vezmu si hrneček s kávou, který položila recepční vedle Johna. Myslela si, že budeme sedět s Johnem vedle sebe. To se ale mýlila.
Tamara se mému jednání podiví, ale chytře nic neříká.

Místo toho položí tu hromadu papíru, co má stále v rukou, na stůl. Vytáhne nějaké desky a začne hned mluvit a hlavně, ptát se. Nedávám moc pozor. Jen přikyvuji a ukazuji v katalozích na to první, co mě zaujme.

Moji pozornost ovšem přitáhne asi po dvou hodinách jedna nevinná otázka: „Jakou barvu okvětních lístků si budete přát na novomanželské lože?" Kouknu překvapeně na Johna. Sleduje mě. Nehnu ani brvou. Tak zařídil, že hned odjedeme nebo ne?!

Otázka se mi zračí v očích, když John řekne: „Červenou."
„ Dáte mám, prosím, chvilku?" zeptám se Tamary a ani nečekám na svolení. Zvednu se ze židle a Johna očima vyzvu k tomu samému.

Vyjdeme společně na chodbu. Zavřu dveře do 'zasedačky' a rozzlobeně se kouknu na Johna: „O něco jsem tě prosila a ty jsi říkal, že to není problém!"
„Klid, vše je zařízené," řekne klidně. „Tak proč tahle komedie s novomanželskou postelí!" jsem rozzuřená.
„A nemyslíš, že kdybychom tyhle kraviny neřešili, tak by to bylo trochu nápadné, co?!" povytáhne nade mnou obočí. Má pravdu.
„No jo, promiň...," zamračím se na něj a vejdu zpět do místnosti.

> <

Skončíme po dvou a půl hodině. Konečně. Rychle se rozloučím s Tamarou a doslova vyběhnu ven z místnosti. Na podpatkách s tím kolenem to nejde úplně lehko, ještě když na ně nejsem zvyklá, ale snažím se. Kašlu na nějakou bolest kolena a běžím. Slyším Johna, který kluše za mnou: „Evelyn! Stůj!"

Neotočím se, vyběhnu z budovy a začnu v kabelce hledat klíče od auta. Odemknu ho a vklouznu na sedadlo řidiče. Rychle nastartuji a začnu couvat z mého místa. John se stihne ještě dotknout kapoty, ale pak už mu ujedu. Koukám se na něj ve zpětném zrcátku, jak nechápavě a zoufale rozhodí rukama.

Zazvoní mi telefon, volá mi John. Zvednu to a dám si to nahlas: „Copak se stalo?" řeknu sladce.
„Evelyn, co to sakra děláš?" křičí na mě zmateně. „Ale, ale přece nebudeš v autě jezdit s člověkem, kterému nevěříš! Co kdybych tě zabila?" řeknu nevinně. „Evelyn, já ..."

Skočím mu do řeči: „Uvidíme se zítra na výběru prstýnků," oznámím mu a típnu to.

S povzdychem naplno otevřu okno, zalovím v kabelce a nahmatám krabičku cigaret. Zapálím si a loket si opřu o dveře auta. Přemýšlím nad Johnem: On mi nevěří. Pořád mele něco o důvěře, a že se máme lépe poznat. Lže, když není schopný se mnou jet v autě. Je to přetvářka? Ale co? Nabízí se dvě možnosti.
Za prvé: buď je opravdu milý a důvěřivý
A nebo: je nedůvěřivý a prolhaný

Pak si vzpomenu na Candyniny starosti. Že by se z něj vyklubal nejenom lhář, ale i násilník? No... nevím, co je horší.

> <