Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 41 <

Když konečně přijde ze svého pokoje, už je oblečený a já zrovna krájím chléb k míchaným vajíčkům, která jsem udělala. Jsem ticho, nijak nekomentuji rány, které se ještě před pěti minutami ozývaly z 1. patra domu. Odložím nůž a vedle mě na ostrůvek přistane jedno z Johnových triček. Je to ten nejhorší omluvný dárek, který jsem kdy dostala.

„Promiň," šeptá a obejme mě zezadu: „já vím, že je to pro tebe těžké." Povzdychnu si a lehce se o něj opřu: „Máme to oba těžké stejně." John přikývne a otočí si mě k sobě, aby mi viděla do očí: „To ano, ale já ti to ještě takhle ztěžuju." Opřu si hlavu o jeho hruď: „To je dobrý. Přece jenom... třeba je to zkouška." Na to nic neřekne a spustí ruce z obětí, odstoupím od něj.

„Tak co máme k snídaní?" zeptá se a snaží se o smířlivý lehký tón. Usměji se pro sebe: „To co lidé dali," a začnu mu nandavat vejce na talíř.

> <

„Bylo to výborné," pochválí mi snídani. Sedíme na terásce, která je venku napojená na kuchyni. Z příjezdové cesty jsem ji nezaznamenala, protože je z druhé strany domu. „Děkuji," řeknu a vytřu svůj talíř zbytkem výborného chleba, „Kolikrát jsi tady vlastně byl?" John odloží vidličku, utře si ubrouskem pusu a napije se kávy, kterou jsem vyštrachala ve skřínce s trochou trvanlivých potravin.

„Už mnohokrát," odpoví a opře se spokojeně o opěradlo židle. „A to jsi nikdy nevyšel z domu, nebo co?" zeptám se udiveně, protože mi stále nejde na mysl, jak nemůže znát okolí, když i já při jedné procházce znám v podstatě všechny obyvatele této skvostné malé vesnice. Kývne: „Víceméně." Nechápavě zakroutím hlavou: „A co jsi tady dělal?" V hlavě mi probleskne obraz mě, jak se proháním po malebných polích nebo cvičím se zapadajícím sluncem venku na tom, až moc perfektním trávníku, jógu.

„Pracoval nebo se učil, ještě když jsem studoval," odpoví jako by to bylo očividné. Zakroutím nad tím hlavou, ale už se dál neptám. Zvednu se, sklidím prázdné talíře ze stolu a donesu je do kuchyně. Tam se opřu zády o linku a průhledem před francouzské okno, které je vedle prosklených dveří pozoruji Johna, který se kochá zahradou, jakoby ji viděl poprvé. A možná že to tak i je. Že ji poprvé opravdu vidí.

Musím ho někam vytáhnout, napadne mě a okamžitě mě napadne George. Projdu beze slova kolem Johna a vydám se k Georgově pozemku. Je zrovna na zahradě a něco tam kutí se sekačkou.

„Pane Georgi!" zavolám, abych upoutala jeho pozornost. „Ooo, Evelyn, děje se něco? Vejce nechutnala?" zeptá se starostlivě. „Ale kdepak. Byla to ta nejlepší vejce, která jsem kdy jedla. Chtěla jsem se jen zeptat ..." větu nedokončím, protože na mě začne volat John, „Evelyn!" Doběhne k nám a ochranitelsky mě vezme kolem pasu: „Zdravím," pozdraví George a změří si ho pohledem, „Co tu děláš?" zeptá se mě. „Na něco se mě chtěla zeptat," nadhodí George.

John se trošku zamračí: „A na co?" Otočím se na George: „Kam bychom se tady mohli projít?" George se usměje: „Všude! Ale opravdu krásné místo je támhle," ukáže na menší kopec, na jehož vrcholu je i z dálky zřetelný malý kostelík, možná kaplička. „Skvěle! Moc děkujeme," usměju se na něj. Rozloučíme se a s Johnem, který má stále ruku na mém pasu jdeme zpět na terásku.

„Co to mělo být?" zeptá se, když jsme z doslechu. Otočím k němu hlavu: „Pořád tady sedět nemůžeme. Dnes bych nikam nechodila, ale zítra tam půjdeme," řeknu velitelským tónem. John jen pokrčí rameny a nechá to být. Vejdeme do domu a já se Johna zeptám: „V jaké koupelně se můžu umýt?" „V jaké chceš," odpoví.

Najdu si koupelnu, která je nejblíže mému pokoji, vysvléknu se z pomačkaného oblečení a vejdu do sprchy. Zapnu vodu a se zavřenýma očima si velmi dlouho užívám teplou vodu, která mě jemně hladí po těle.

> <