Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

•54•

Po pár hodinách cesty jsme konečně dorazili do našeho města.
No, pár hodinách...
C!
Vyjeli jsme v devět ráno a teď je půl páté odpoledne.
Juj.
Už jsem si myslela, že se v klidu vykoupu, pak si lehnu do postele a budu jen číst a na žádnou svatbu nemyslet.
Měkká postel, dobrá kniha.
Co je lepší?
Tato představa se mi ale rozpadla ve chvíli, kdy jsme vjeli do naší ulice a já jsem uviděla kvantu lidí, kteří nosili mě tak známé věci do velkého stěhovacího vozu.
Co to je?
Takových lidí?
Co tady dělají, sakra!
„Co to má znamenat?" zakřičela jsem na celé auto.
John jen pozvedl obočí a zastavil naproti.
Vyletěla jsem z auta a rozběhla jsem se k tomu vozu.
Byla jsem unavená a rozčílená.
Sakra!
Co se to děje?
Pomoc!
Vůz byl do ¾ plný mých věcí z pokoje.
Začala jsem se zmateně proplétat lidmi, kteří měli plné ruce nábytku, krabic a nevím čeho všeho, a přitom jsem se z nich snažila dostat nějakou odpověď na otázku, proč odnáší z naší vily moje věci.
Bohužel nikdo si mě moc nevšímal.
„Co to děláte! Halóóó, kdo vám to nařídil! No tak, nechte to být!" beznadějně jsem křičela.
Co to má sokra zanamenat.
Kam to vezou?
„Theo," ozval se vedle mého ucha Johnův smířlivý hlas: „klid, hlavně klid, ano?"
Uklidňoval mě a pevně mě objal.
„Co se to děje, Johne?" zamumlala jsem mu nešťastně do ramene.
Ucítila jsem jeho ruku ve vlasech: „Klid, půjdeme se podívat dovnitř a zjistíme více, ano?"
Odtáhla jsem se od něj: „Dobře, dobře, děkuji."
Jemně se na mě usmál, vzal mě za ruku a táhl mě do domu

•

Prodrali jsme z chodby do kuchyně, kde byl už klid.
Hledali jsme moje rodiče.
Tady nikdo není.
???
Pak jsme šli do obývacího pokoje.
Tak tady taky nejsou.
Ale počkat!
Odtamtud jsem uviděla rodiče, kteří stáli na terase a živě o něčem mluvili.
Pustila jsem Johnovu ruku a nechala jsem ho za sebou.
Pomalu a potichu jsem se přikradla k balkónovým dveřím, kde jsem se zastavila a schovala jsem se za závěs, odkud jsem slyšela jejich hovor a nenápadně jsem se na ně dívala.
„... ale to přeci nejde!" uslyšela jsem matku: „Přeci jsou to její věci, ne? Měla by si je vytřídit a odstěhovat sama!"
Otec ji vzal rozzuřeně za ruku: „To ani náhodou a navíc, teď už je to asi jedno, ne!?"
Matka se mě zastává?
Ucítila jsem Johnovi paže, které se mi ovinuly kolem pasu.
Hlavu mi opřel o rameno.
Opřela jsem se o něj a dál sledovala hádku mých rodičů.
Matka se mu vytrhla: „Je to její život, už to, že jsi jí donutil do té svatby a mě, abych předstírala nadšení a nutila jí taky! Hajzle!"
Cože?!
Otec zuřil: „Hajzle! Ty mi říkáš hajzle, ty couro! Nezapomeň, kdo tě vytáhl ze dna!"
Dál už jsem to nemohla poslouchat, setřela jsem si slzy, které se mi samovolně toulaly po tvářích. Vymanila jsem se z Johnova sevření a utekla jsem pryč.

holkaXx