Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

•47•

Dokončila jsem prohlídku ‚chaty', kde jsem měla strávit s Johnem následujících pět dní.
Překvapivě byla útulná.
Velká, ale útulná.
Na spaní jsem si vybrala takový podkrovní pokojík.
Byl celý ze dřeva a hlavně, z něho byl nádherný výhled z malého balkónku.
Stále jsem ale neměla své věci.
Když jsem sešla zpět dolů, John seděl v kuchyni u stolu a něco dělal na notebooku.
Otevřela jsem lednici.
Nic v ní nebylo.
„Ehm ... Johne?"
Ani nezvedl hlavu: „Hmm?"
Sedla jsem si vedle něho na židli: „Co budeme snídat?"
Konečně mi začal věnovat pozornost.
„Tady nic není?"
Protočila jsem očima: „Očividně."
John vstal a přešel k oknu: „Sakra," otočil se na mě: „přijeli jsme dříve. Jídlo sem mají dovést až zítra."
Zvedla jsem se a přešla k němu.
„Kde je tu nejbližší obchod?"
John nadzvedl obočí: „Co já vím?"
Zvedla jsem šokovaně hlavu.
„Cože! Ty nevíš, kde nakupuješ?"
„Já nenakupuju!"
„Prosím?"
„Tady nenakupuju."
Nemohla jsem tomu uvěřit.
„Pane bože! Víš co?! Jdu se někoho zeptat."
„Evelyn počkej!"
„Ne! Já se jdu nasnídat!"
Rychle jsem si vzala telefon a peněženku a vyběhla jsem ze dveří.
Samozřejmě jsem nemohla zapomenout na bouchnutí dveří.

·

Naštvaně jsem vykráčela z domu a šla po cestě, po které jsme přijeli.
Jak jsem si všimla, John se za mnou neobtěžoval jít.
Docela foukalo.
Nohy mě studily.
Vešla jsem na první zahradu, kterou jsem potkala.
Neoplocenou, nutno podotknout.
Zazvonila jsem a čekala.
Dveře se otevřely a v nich se objevil postarší muž.
„Dobrý den, jmenuji se Evelyn. Mohla bych vás poprosit, jestli byste mi neřekl, kde je tu nejbližší obchod?"
Muž se na mě usmál: „Já jsem George. Ale dítě. Obchod je daleko. Tady si prodáváme potraviny navzájem."
Nadzvedla jsem obočí: „Aha. A kde seženu nějaké pečivo, prosím?"
Muž sáhl na věšák po své pravici pro bundu, vyšel ven a zabouchl dveře.
„Tak pojď děvče. Ty jsi určitě támhle odvedle, že?"
Ukázal na dům odkud jsem odešla.
Přikývla jsem.
„No jooo. Tak to je jasný. Pojď. U mě seženeš vejce. Támhle bydlí paní Lincolnová," ukázal na dům nedaleko toho jeho: „u té seženeš koření, čaje a takové ty věci."
Přikývla jsem.
Šli jsme po cestě dál.
„Támhle bydlí manželé Collinsovi. Anno! Zdravím, jak se daří Williemovi?"
Oslovil paní, která šla naproti nám.
"Georgi! Ahoj, děkuji už je to lepší."
Prošla kolem a George začal, kde skončil.
Doslova.
"U těch seženeš mléko, sýry a maso, stejně jako u Roba," ukázal na menší dům naproti Collinsovým.
Tam nejspíš bydlel pan Rob.
Bez příjmení ...
„A pečivo, támhle u rodiny Parkerových ho seženeš. Mají dceru, která se bude vdávat."
Mrkl na mě a mně přišlo, že ví něco, co já ne.
„A zeleninu a ovoce tu má pan a paní Trellavneyovi. Támhle uprostřed sadu, ten domek."
Kývla jsem: „Dobře děkuji."
Došli jsme k rodině Parkerových.
Velký dřevěný dům mi jasně dával najevo, že jsem cizí, tak ať se držím dál.
Celé mi to přišlo jako špatný vtip.
„Melanie!" zakřičel.
Chvilku jsme čekali a pak se ze zahrady vyhrnula dívka tak o tři roky starší než já.
Na sobě měla květované šaty a byla také bosa.
Blonďaté vlasy za ní ve větru vesele vlály.
„Ano! Ooo Georgi! Ahoj!"
Objali se a pak se dívka obrátila ke mně.
„A kdo je tohle?"
„Ta je od Hensonových."
Dělali, jako bych tam nebyla.
„Haloo, já jsem tady."
„Ale jistě, já vím. Pojď, budeš chtít chléb nebo housky?" zeptala se Melanie.
„Oboje," odpověděla jsem a odešla za ní.

·

Zabouchla jsem dveře a ‚nákup' hodila na linku.
Melanie mi půjčila proutěný koš.
Byla jsem jí vděčná.
Sehnala jsem chléb, housky, vejce, okurku, jablka, rajčata, kousek ovčího sýra a slaninu.
Tak jo.
Co s tím?
Uslyšela jsem kroky.
„Kam jsi proboha šla?"
Otočila jsem se na Johna.
Jediné, co na sobě měl byl ručník, který měl obmotaný kolem pasu.
Byla jsem ale moc naštvaná na to, abych ten výhled ocenila.
„Obstarat nám alespoň snídani!"
John rozhodil rukama.
„Tak promiň no. Byl jsem tak vystresovaný z toho zasnoubení, že jsem na nějaké jídlo úplně zapomněl."
Vzdychla jsem si a složila hlavu do dlaní.
Nějak to na mě padlo.
Neměla jsem náladu na hádky.
„Tak jo," zvedla jsem hlavu: „kde mám nějaké to oblečení?"
John se na mě omluvně podíval.
Hned na to ostudně sklopil zrak.
Okamžitě mi to došlo.
„Bože, proč mi tohle děláš?"
Podívala jsem se ke stropu a pak jsem se raději otočila a začala připravovat smažená vajíčka se slaninou.
John se zničujícím povzdechem odešel.
Nejspíš se obléknout.
Když přišel, už jsem měla snídani hotovou a zrovna jsem krájela chleba.
Vedle mě na linku přistálo jeho triko.
To byl ten nejhorší omluvný dárek, který jsem kdy dostala.
Ne že bych kdy nějaký dostala ... ale ...
„Promiň," šeptl a objal mě zezadu: „já vím, že je to pro tebe těžké."
„Máme to oba těžké stejně."
„To ano, ale já ti to ještě takhle stěžuju."
Opřela jsem si hlavu o jeho hruď: „To je dobrý. Přece jenom, třeba je to zkouška."
Nic na to neřekl a pustil mě.
„Tak co máme k snídaní?" zeptal se a snažil se opustit to nepříjemné téma.
Usmála jsem se pro sebe a postavila před něj talíř s vajíčky a krajícem chleba.
„To, co lidé dali."