Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

•51•

Byla pozdní noc, když jsem se zase vzbudila z noční můry.
Zase!
Mám jednu otázku: Proč já?
S povzdechem jsem vylezla z postele.
Měla jsem na sobě jen dlouhé triko a tanga.
Hmm
Jak sexy. (sarkasmus)
Vyndala jsem z bundy 'cigára', vyšla jsem na balkón, opřela jsem se o zábradlí a zapálila jsem si.
Studený noční vítr mi cuchal vlasy a hrál si s lemem mého trika.
Je docela zima.
Ale pro bundu jsem si stejně nedošla.
Koukala jsem se do tmy a přemýšlela jsem, jak je možné, že se mi všechno vymklo z rukou.
Měla jsem v plánu být svobodná.
A teď?
Ccc.
Za tři dny se vdávám.
Za tři dny?
Vydechla jsem kouř a nemotorně jsem si otřela nezbednou slzu, která mi tekla po tváři.
Nebreč!

"Nemůžeš spát?" ozvalo se za mnou a za chvilku jsem na ramenech cítila teplo nějaké deky.
John se opřel o zábradlí vedle mě.
Co tady dělá?
"Díky. To mi v noci normálně takhle lezeš do pokoje?" zeptala jsem se s kapkou humoru a ignorovala jsem jeho otázku.
John se uchechtl: "Ne, byl jsem támhle na tom balkóně," ukázal na balkón šikmo pod námi: "a viděl jsem tě. Bohužel, ten vítr nebyl silnější, abych viděl víc než jen stehna."
Myslí vůbec někdy na něco jiného, než na svého 'kámoše'?
Drkla jsem do něj: "Pitomče."
John se zasmál: "No co?"
Zasmála jsem se taky.
"To jsme to dopadli, co?" popotáhla jsem si.
Jojo.
Je to v hajzlu, Evelyn.
Vytáhl z kraťasů krabičku cigaret a také si zapálil.
"Jo," přikývl: "to jsme dopadli. Dva lidi, kteří k sobě nic necítí, se berou, stěhují se do Evropy a musí spolu být šest let. A navíc, jsme lidi, takže nějaké to milování přijít musí. Nemám rád podvádění. Sakra! Je to v prdeli."
Paráda.
Why not.
Musela jsem se zasmát: "Pěkně shrnuto."
Začal se také smát, ale pak se na mě otočil, jeho tvář zvážněla a malinko se ke mně naklonil.
A sakra.
Polibek?!
"Nějak to musíme zvládnout. Spolu," zašeptal a odtáhl se ode mě.
Vážně jsi myslela, že tě políbí?!
Krávo.
Zpražil mě můj milovaný vnitřní hlas.
Usmála jsem se na něj: "Jo, spolu."
Zašeptala jsem zpátky, típla jsem cigaretu do popelníku a zalezla jsem zpět do svého pokoje.

•

Tři dny do svatby
Pátek

„Ty jsi v těch botách ještě nechodila?" zakřičela nevěřícně na celý dům Mia.
A sakra.
Jak jsi na to mohla zapomenout? (sarkazmus)
„Ne?" odpověděla jsem opatrně.
Kdo by chtěl?
Možná tak, kdybych si chtěla dobrovolně zlomit nohu hned na prvním kroku.
Ale to já nechci?!
Mia mi vtiskla ty zlaté prokleté boty do rukou: „Tak šup, šup. Musíš to dohnat. Do svatby v tom budeš chodit co nejvíce, jasné?" rozkázala.
Cože?!
Neodporuj jí!
Snaží se ti pomoci!
Jen jsem odevzdaně přikývla, nazula jsem si boty a těžkopádně se vydala vařit.

•

"Co to tady předvádíš v těch botách?" zasmál se John mým marným pokusům vařit s těmi šílenými podpatky.
Zafuněla jsem a boty jsem odevzdaně skopla z nohou.
Debilní podpatky.
"Zapomněla jsem, že si je mám 'vyšlapat'. No, a Mia mi to důrazně připomněla."
John se pousmál: "Celá Mia."
Pousmála jsem se také a otočila jsem se zpět ke kuřeti, které už bylo položené v pekáči.
Bez bot.
Jen bosa.
Ach, ten pocit volnosti.

"Co to vaříš?" uslyšela jsem za několik vteřin za zády Johnovu přihlouplou otázku.
"Co by si řekl?" zeptala jsem se laškovně a odstoupila jsem od kuřete, aby ho John lépe viděl.
Blbá otázka.
Blbá odpověď.
Ne, vlastně ne.
Blbá otázka.
...
Ještě blbější odpověď.
Ha!
John jen zakoulel očima a zvedl ruce na znamení ústupu: "No jo no, promiň."
Pomyslných jedna nula pro mě.
Jo!
Huhů!

Pak odešel, já jsem se dále věnovala obědu, když do kuchyně doslova přilétla roztěkaná Mia.
"Musím odjet!" zahlásila hned mezi dveřmi, kde se potkala s Johnem.
"To nezůstaneš ani na oběd?" zeptala jsem se.
"Bohužel."
"To mě mrzí." postěžovala jsem si.
Mia mě objala: "Mě taky, ale vyskytly se komplikace s ubytováním pro hosty. Musím to vyřešit," zamumlala mi do ramene.
Chtěla jsem jí pustit, ale na mé ruce na Miiných zádech přistála Johnova hruď.
Jeho stisk ještě zdvojnásobil sílu objetí jeho sestry.
Takhle jsme tam v pevném objetí stáli uprostřed kuchyně.
Rodinná pohoda na třetí.

Z té nostalgie nás vytrhla prskající voda, která se valila z hrnce s rýží na sklokeramickou desku.
Ne!
Včera jsem jí myla!
"Pusťte mě! Nebo si to budete uklízet!" vyhrožovala jsem jim a vymanila jsem ze z té medvědí pasti.
"Já bych to nestihla!" upozornila se smíchem Mia, která pobaveně sledovala mou snahu, co nejméně zasvinit kamna.
Sladce jsem se na ni usmála: "Hosté by jistě rádi počkali."
Mia si odkašlala: "Tak já raději už půjdu. Uvidíme u tebe doma, bráško."
Ještě si s bratrem věnovala krátké objetí a pak zmizela za rohem.
"Ahoj!" zakřičela jsem, když jsem uslyšela otevření dveří.
"Zatím!" ozvalo se a pak už jen bouchly dveře.

holkaXx