Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 11 <

< Sedmnáct dní do svatby >
Pátek

Znovu se prokazuje, že karma je pěkná sv*ně. Je pátek ráno, já sedím na toaletě a proklínám Evu. Proč jsi utrhla to jablko?! Candy odešla domů před deseti minutami, aby se stihla připravit do školy. Pak ji mám vyzvednout u ní doma.

Po udělání všeho potřebného v koupelně, se bez snídaně odeberu do garáže. Nasednu do prvního auta v řadě a vyjedu do školy. Dneska mám naštěstí jen šest hodin.

> <

Jako první mám angličtinu. Sedím na ní před Amandou. To je holka, která mě bytostně nesnáší; protože mě všichni kluci žerou; když jsem přišla na školu, tak jsem odmítla být její poskok; a protože prostě má potřebu někoho nesnášet.

Proderu se hlavní chodbou a vezmu ze skříňky učebnice. Vyrazím do třídy, která je v prvním patře. Odevzdaně stoupám po schodech. Jsem rozrušená. Vše mě štve. Ty schody. Ty lidi. Lidi! Proč musí mluvit?!

Došourám se do třídy a hned vidím Amandu. Od dveří je na ní bohužel krásný výhled. Málem se rozbrečím. Nejraději bych řvala! Sednu si do lavice na židli blíže k oknu. Vedle mě sedí na angličtinu Rebecca. Nemá mě ráda... taky. Sedí se mnou v podstatě z donucení. Nikdo mě nemá rád. Ani moje postel. Proč jsou lidi?! Ach bože. Nesnášim svoje dny! ... takových emocí ...

Rebecca se posadí vedle mě. Břicho mi svírá křeč. Amanda mi ještě nic neřekla. Divné. Zato Rebecca se na mě otočí. S nenávistí v očích, hned vím, co bude následovat. „Tak co? S kým sis to rozdala tentokrát!" řekne jedovatě. Protočím znuděně oči a její otázku ignoruji. Amanda se za námi ale uchechtne.

Jak jinak...

Rebeccy důvod k tomu, proč mě nesnáší, je taky celkem zajímavý. Chodila s jedním klukem. Ten kluk ji podváděl. Se mnou. A ona nás na jedné párty nachytala. Přesněji řečeno, Amanda mě Rebecce práskla. Tadá. To je vše. Na mou obranu, ale musím říct, že jsem nevěděla, že ten kluk má holku. Drželi to v tajnosti! Kdo se v tom má pak vyznat?

Od té doby mě nenávidí. Ta doba jsou tři měsíce. A stále si nedala pokoj. A Amanda ji v tom samozřejmě velmi ráda podporuje. Samozřejmě. Divím se, že se ještě nedaly dohromady a nejsou z nich nejlepší kámošky.

> <

Někdo mi zastíní slunce, které na mě svítí přes okno, když sedím na hodině matematiky. Otevřu své zavřené oči a kouknu se na to stínítko. Sakra. Je to Sára. Moje obdivovatelka, je to asi jediná holka na škole – kromě Candy samozřejmě, které je úplně jedno, že se všema spím. Zvednu k ní líně oči: „Co chceš," štěknu, až nadskočí. Kouká na mě těma skoro černýma očima a po hodině civění se konečně vymáčkne: „Jen jsem... ehm... jsem..."

Moje trpělivost má ale své meze. Zvlášť, když mám krámy! Narovnám se na židli a zakřičím na ní: „TAK SE SAKRA VYMÁČKNI NEBO SI BĚŽ!" Vyjeveně na mě kouká. Celá třída na mě kouká. Opřu si frustrovaně čelo o lavici a myslím raději na svoje křeslo, kam se hodlám zavrtat po škole. S Candy se pak konečně potkám až na hodině dějin umění, kde jen tiše sedíme a držíme se za ruce.

> <

Den utekl, jak nejpomaleji mohl. Nějak jsem sama dojela domů, Candy měla o hodinu víc než já, takže jsem ji nevezla. Nikdo nebyl doma. Na kuchyňské lince jsem našla vzkaz od matky:

Nestihneme se vrátit před tou večeří.

Nezkaz to!Máma

Máma?! Nikdy se takhle nepodepisuje! Nevěří mi. Prý: nezkaz to!

Oželím křeslo a rozhodnu se si jít zarelaxovat do vany. Což by se při menstruaci nemělo, vím, ale fakt to potřebuju. Je 15:43. Pan neznámý mě vyzvedne, podle plánu, v 19:00 hodin. Času dost. Nastavím si budíka na 17:00, aby mě v čas upozornil, že je čas vylést.

Zapálím si výjimečně cigaretu a zavolám Candy. Mluvíme o svatbě ale také o všem možném. Snaží se mě rozptýlit. Nakonec ty cigarety vykouřím čtyři, ani nevím jak.

Asi takhle by se daly ve zkratce popsat následující 2 hodiny:

17:00 - zvoní budík

17:18 - vycházím oděna v ručníku z koupelny17:19 - vcházím do šatny17:54 - vycházím z šatny, oblečena17:55 - vcházím do koupelny18:27 - vycházím z koupelny učesána a namalována, decentně18:34 - vcházím do kuchyně

> <

Sednu si se sklenicí vody na stoličku u ostrůvku. Vezmu si prášek na bolest, modlím se, aby zabral. Podepřu si hlavu rukou a zavřu oči. Nádech. Výdech. Snažím se být v klidu. Snažím, ale nejsem. Srdce mi bije tam prudce, až mi přijde, že mi vyletí z hrudníku a půjde mému budoucímu... manželovi naproti. Mám stažené hrdlo.

Nádech. Výdech.

Nepomáhá to. Proč jsem tak nervózní? Najednou mě z pravidelného rytmického dýchání vytrhne zvonek. Kouknu na mobil ležící přede mnou. Je 18:58. Je tu o dvě minuty dříve. Zvednu se ze stoličky a vydám se do haly.

„UŽ JDU!" křiknu, aby mě slyšel. Srdce se mi lehce zklidnilo. Zastavím se u zrcadla v hale. Shlédnu se pohledem. Mám na sobě bílé tričko zastrčené v modrých džínách a hnědý svetr. Vše doplňuje malá černá kabelka přes rameno. Kývnu hlavou. To ujde. Obuji si černé boty na klínku a do kabelky dám klíče od domu, doklady a telefon.

Pak vykročím ke dveřím a otevřu je.

> <