Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

Epilog

Chtěli jsme se z oslavy naší svatby nenápadně vytratit a pak prostě zmizet, ale nebylo nám přáno. V půl desáté se totiž sálem rozezněla věta: "Je čas ukázat novomanželům jejich novomanželské lože!" zakřičela přes hluk Helen, Johnova matka. Už měla malinko upito, ale význam slov nikomu neuniknul.

! Pomoc !

Všichni se zase dívali jen na nás. Seděli jsme v čele stolu, kolem nás byla prázdná místa, protože naši rodiče se někde ztratili ve víru oslav. Tedy, Helen jsme našli, ... ukázala se sama. Znovu, jako dnes večer už tolikrát, si nás všichni prohlíželi.

Proč já? Teda ... my?

Helen si k nám prorazila cestu. Za ní se objevila Mia, která nám naznačila, ať s její matkou jdeme, že je vše OK.

Zvedli jsme se, John mi nabídl rámě a já jsem přijala, protože jsem tam ty boty nemohla nechat pod stolem, nebo je vzít do ruky.

To by mi neprošlo. Bohužel ...

•

Dveře se za námi zavřely a s tím i utichl hluk, který se linul z chodby. Všichni potřebovali vidět, jak jsme vkročili do pokoje, kde se pomilujeme.

Tedy, to si mysleli. Ovšem, že nic nebude.

Ovšem, jak si jsme nevěděli, co má Mia v plánu. Jediné, co nám řekla bylo: "V klidu, všechno mám vymyšlené."

Podívali jsme se s Johnem na sebe a pak zpět na pokoj plný červených růží a svíček. Stáli jsme tam jako sochy. Nebylo to špatné. Uměla bych si představit, že bych tady trávila svou posvatební noc. Ale s jiným mužem.

Sundala jsem si boty, vzala jsem spodek sukně šatů do ruky, abych za sebou netahala ty lístky, které byly na zemi a boska jsem se vydala na obhlídku pokoje. John zůstal stát na místě. V koupelně jsem našla černou sportovní tašku. Otevřela jsem jí. Bylo tam nějaké oblečení a vzkaz:

Oblečte se, oblečení ze svatby nechte tady a po jedenácté běžte do garáží. Čeká tam na vás černý Range Rover. Máte tam vše, co potřebujete. Klíčky jsou v boční kapse tašky.

♥ Mia. ♥

Já jí miluju. Fakt, že jo.

"Johne!" zavolala jsem. Za chvilku se objevil ve futrech.

"Ano?"

"Podívej, tohle nám tady nechala Mia," ukázala jsem na tašku a podala jsem mu vzkaz.

S úsměvem si ho přečetl: "Je báječná."

Přikývla jsem a vytahala jsem z tašky oblečení. Byly tam dvoje černé džíny, jedny větší než ty druhé. Založila jsem dvě hromádky. Jednu pro mě, druhou pro Johna.

John se posadil na okraj vany a pozoroval mě. Musel to být zajímavý pohled.

Jako další jsem vytáhla černý svetr a hodila jsem ho na svoji hromádku. Pak černé triko, to bylo Johna. Pak dvoje černé ponožky, ty jsem musela prozkoumat pečlivěji, abych určila jejich velikost. Po nich mi přišlo na ruku moje černé krajkové spodní prádlo. Když jsem ho vytáhla, uslyšela jsem, jak s sebou John trhnul. Ignorovala jsem to, na jeho hromádku jsem hodila trenky a černou mikinu. Pak už v tašce zbylo jen černé tílko pro mě, dvoje boty, taky černé a taštička s hygienou. Dala jsem jí na umyvadlo.

To z nás chtěla udělat agent, nebo co? Všechno černé. Ale nestěžuju si.

Zvedla jsem se a vzala jsem svou hromádku: "Jdu do ložnice," oznámila jsem úsečně.

"Pochybuji, že si ty šaty rozepnete sama, paní Hensonová."

Zarazila jsem se uprostřed kroku. John se zvedl a beze slova mi šaty rozepnul. Omráčeně jsem držela. Zip končil u kostrče. John se tam chvilku zastavil a pak ruce spustil. Ztěžka jsem polkla.

"Děkuju," pošeptala jsem a vyklouzla jsem ze dveří.

•

Jako dvojníci Jamese Bonda jsme se plížili po chodbě hotelu k postrannímu schodišti. Bylo čtvrt na dvanáct, když jsme se k němu konečně dostali. Seběhli jsme ho a po šesti patrech jsme se dostali do rozlehlé garáže. Rozhlédla jsem se po prostoru a u východu jsem zaregistrovala auto, o kterém Mia psala.

"Vidím ho," ozval se John dříve něž jsem to stihla říci já.

Vyrazili jsme k autu. John se posadil automaticky na sedadlo řidiče. Já jsem se velice ráda posadila vedle něj. Nastartoval, na klíčích zmáčkl nějaké tlačítko, kde bylo napsáno: zbav se toho, a garáž se otevřela. John nastartoval a vyjel z garáže. Ovšem hned zase zastavil u krajnice, vypnul motor a podal mi klíče se slovy: "Dostaň z toho ten 'klíč' ke garáži."

Vzala jsem si od něj klíče a vyvlékla jsem tu věcičku z kroužku. Podala jsem mu to zpět.

"Děkuju," zastartoval, otevřel okénko a ovladač ke garáži vyhodil z okna.

A pak, pak už jsme jen sami dva ujížděli vstříc novému životu. Životu v manželství.

Bez lásky.

•

Je to tady! KONEC! Ano, taky tomu nemůžu uvěřit, ale je to tak. První díl trilogie Otázky života je u konce.

Ani nevím, jak slovy vyjádřit tu vděčnost, za každé přečtení, hlas a komentář. Všechno to pro mě hrozně znamená. Děkuji všem, kteří to vydrželi až sem. Miluju vás, lidi. ♥

A teď, můžu konečně nastavit k tomuto příběhu, DOKONČENO. A začít psát druhý díl Manželství? Jen možná!

Vaše holkaXx