Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

•55•

„Ach, Evelyn," promluvila Mia za mými zády.
Neotočila jsem se na ní a kopla jsem do sebe další whisky.
Ach ta krásná spalující chuť.
S povzdychem se posadila na barovou stoličku vedle mě.
U barmana si poručila sodovku, napila se jí a prostě tam jen seděla a mlčela.
Okolo je hluk.
Mezi námi ticho.
Bezvadný.
Já jsem tam seděla, lokty na baru a hlavu v dlaních.
Obě jsme mlčeli, nic jiného potřeba nebylo.
Ovšem vše jednou končí, a tak skončila i tato chvíle, a to díky barmanovi, který se staral o můj pitný režim velice spolehlivě.
On to prostě musel zkazit!
Ale ta whisky ...
Pokývala jsem mu na další várku alkoholu, který pro mě byl spásou.
„Poslal tě John," zkonstatovala jsem.
Neví si se mnou rady.
Poslal holku k holce.
Koutkem oka jsem zaznamenala, jak přikývla.
Uchechtla jsem se.
„Jak jsem tady dlouho?" zeptala jsem se.
Utekla jsem někdy v pět?
Kolik vlastně je?
Sakra.
„Dost na to, aby si byla opilá, zlato."
Páni, moudro hodný Platóna.
Pokývala jsem hlavou a kopla jsem do sebe tu zlatavou tekutinu znovu.
„Evelyn, je mi ..."
Ať se neopovažuje to vypustit z pusy!
Přerušila jsem jí: „Ne! Žádné litování, jen žádné litování. Ehm ... neměla jsem mít dnes rozlučku!? Jo!" zakřičela jsem: „zítra se totiž vdávám!"
Půlka klubu se na mě otočila.
Nevšímala jsem si toho, moje mysl byla už tak dost otupělá.
Já se vdávám.
Já!
Mia mě ale opravdu chtěla dostat pryč.
„Evelyn! Nech toho, už máš dost. Pojď," zvedla se a natáhla ke mně ruce: „půjdeme domů."
Hlasitě jsem se rozesmála: „Domů! To určitě, pochybuji, že mi tam nechali postel. Ti hajzlové, všechno odnesli. Všechno vzali! Všechno."
Všechno.
Ucítila jsem kolem ramen Miininy paže.
„Pojď."
Stáhla mě z barové stoličky: „Ale počkej! To nemůžeš! Ten barman se tak hezky usmívá. Počkej mám tam pití! Mio!"
Mé stěžování bylo k ničemu.
Nevím jak, ale Johnova sestra mě dostala do ‚jejího' auta.
Sedla si vedle mě na zadní sedadlo a něco řekla řidiči.
Rozjeli jsme se, bylo tady ticho, tma a klid.
Tady je příjemně.
A ty měkké sedačky.
Aww..
Pomalu ale jistě jsem upadla do bezesného spánku.

•

Jeden den do svatby
Neděle

Probudila jsem se v posteli, kterou jsem neznala.
Jen v tangách a tílku.
Bolelo mě všechno.

Ranní paprsky se prodíraly skrze záclony.
Pomalu jsem se začala zvedat na lokty.
Rozhlédla jsem se po ložnici, kterou jsem odněkud znala.
To je Johnova ložnice!
A postel.
Má nově povlečeno.
Pak se vedle mě něco pohnulo.
Co to sakra!
Odešla jsem s Miou, ne s chlapem.
Nebo ne?
Vyděšeně jsem se koukla na druhou stranu postele, kde jsem našla spící Miu.
Uf.
Lehla jsem si s povzdechem zpět do peřin.
Tento pohyb však vyvolal nežádoucí následek.
Obsah mého žaludku si žádal dostat se ven.
A kruci.
Vylétla jsem z postele a podle paměti jsem doběhla do koupelny a vyzvracela jsem se do umyvadla.
Hlava mě třeštila.
Vypláchla jsem si pusu, popadla jsem ručník visící vedle umyvadla, namočila jsem ho a položila jsem si ho na zátylek.
Už nikdy nebudu pít.
Au.
Proč já!

•

Vyšla jsem z koupelny a skoro poslepu jsem došla k pohovce.
Posadila jsem se, ale místo na měkkou pohovku jsem přistála na něčích nohách.
Vylétla jsem s křikem na nohy a prudce jsem se otočila, i přes ukrutnou bolest hlavy.
Pane bože, moje břicho.
Pohled se mi naskytl na zmateného a ospalého Johna.
Odhodila jsem ručník ze zátylku na zem a chytla jsem se za srdce. „Pane bože! Fuj, to jsem se lekla!"
John, který na sobě měl jen boxerky, se zpomaleně posadil a složil hlavu do dlaní: „Ty mi něco říkej o lekání," zamumlal: „to ty tad ... pane bože ..."
Rychle se zvedl a utíkal do koupelny.
Podle zvuků, které odtamtud vycházely, jsem měla jasnou představu o tom, co ho zvedlo na nohy.
On měl vlastně tady rozlučku.
Blik!
Tak proto za mnou nepřišel on, ale Mia.
Cvak!
Když se vrátil otočila jsem se na něj.
Zastavil se a tak jsme stáli naproti sobě a dívali jsme se na sebe.
Začali mi cukat koutky, ale Mia byla rychlejší.
Objevila se ve dveřích do ložnice a hned jak nás uviděla se začnula nahlas smát.
„Bože, málem jsem myslela, že je zombie apokalypsa! Vypadáte hrozně!"
Smála se.
S Johnem jsme se na sebe lítostivě podívali a pak jsme se začali smát taky.
Ale nebyl to smích pobavení, nýbrž smích čirého zoufalství.
Zjistili jsme totiž, že zítra ... zítra máme svatbu.

Blížíme se ke konci prvního dílu této trilogie Otázky života.
Už jen pět kapitol!💓
Moc vám všem děkuji🦄🌸
holkaXx